1.       vliv technologického vývoje v médiích na jejich postavení a fungování ve společenském systému, digitalizace, virtuální prvky a interaktivita, regulace elektronických médií z pohledu českých zákonů a evropských direktiv

- média technologicky předběhla společnost, projevuje se to jak prosociálně, tak antisociálně (snižuje se citlivost dětí a mládeže vůči násilí)

- média stále významnějším způsobem ovlivňují podobu společenského, politického i kulturního života současných společností a také ekonomickou úspěšnost řady odvětví

DIGITALIZACE:

Digitální systém přenosu znamená, že se rozloží obraz nebo zvuk na velké množství elementů a přenášený signál se mění na řadu čísel, který putuje k přijímači a v dekodéru přijímače jsou jednotlivá čísla převáděna do příslušných obrazů a zvuků.

Přínosy oproti analogovému systému vysílání:

- číslicový systém lze přenášet spolehlivěji (bez zkreslení a se zvýšenou odolností proti rušení) a kmitočtově úsporněji (s menšími nároky na šířku kanálu)

-možnost technologického pokroku a kvalitativní i kvantitativní navýšení rozsahu i obsahu dosavadního TV i rozhlasového vysílání,

- uplatnění prvků interaktivity, multimediálních a mobilních aplikací v oblasti kultury, zábavy a vzdělávání

- pozitivní ekologické aspekty – snížení spotřeby el.energie

Nevýhody jsou:

- náklady spojené s rozvojem nových sítí a nutnost obměny TV a rozhlas. přijímačů a také náročnost  souběhu v rámci přechodného stavu (analog i digitál)

VIRTUÁLNÍ PRVKY:

- virtuální technologie mohou zlepšit uživatelský komfort (zejména u sportovních přenosů) – např. vkládání grafických pomůcek, značek a doplňkových informací – vyznačení vzdáleností v místech dopadů při skocích na lyžích, grafické zachycení obratů při akrobatickém lyžování, interaktivní archív a statistiky...

INTERAKTIVITA:

- příjemce si může vybírat, může odpovídat, vyměňovat si obsahy a přímo se spojit s dalšími příjemci

Orgán státní správy pro regulaci - Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání – vznikla v roce 1992

Sleduje:

- objektivitu a vyváženost informací

- ochrana dětí a mladistvých, sankce vztahující se k projevům násilí na TV obrazovce

- podíl původní domácí tvorby

- zvláštní povinnosti provozovatelů ze zákona

- dodržování technických parametrů vysílání

ROZDÍL MEZI REGULACÍ ELEKTRONICKÝCH MÉDIÍ Z POHLEDU ČESKÝCH ZÁKONŮ A EVROPSKÝCH DIREKTIV:

- na konci května 2005 Komise EU přijala dokument COM (2005) 204 k akceleraci přechodu z analogového televizního vysílání na digitální televizní vysílání -tento dokument předpokládá ukončení provozu analogového televizního vysílání v členských zemích EU v roce 2010, resp. 2012.

-regulační orgány v zahraničí se od sebe vzájemně výrazně liší(např. britská ITC  je financována fixními příspěvky stanic a jejich podíly na zisku a  RRTV v ČR je financována plně ze státního rozpočtu, nebo neodvolatelnost Rady během jejího funkčního období (např. Portugalsko, Velká Británie a Francie) atd.

- definování Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání ve srovnání se zahraničními radami možné jen ve zcela základních a obecných rysech

- Rada vykonává svou činnost orgánu státní správy, tzn. splňuje standardní požadavky, které jsou kladeny na regulační orgán pro oblast elektronických médií fungující v demokratickém státě.

ALE: Jakkoli jsou pravomoci a úkoly regulačních Rad v jednotlivých státech různé, obecně lze konstatovat, že jejich základním posláním je dohlížet na dodržování právních norem vymezujících rozhlasové a televizní vysílání a vytvářet a realizovat licenční politiku.

2.       Zásady moderní rétoriky jako interdisciplinárního oboru. Základní rétorické žánry a jejich charakteristika. Specifikace jednotlivých řečnických útvarů jako např.: přednáška, referát, diskusní příspěvek, politická a slavnostní řeč atd.

Neexistuje jednotná definice rétoriky, protože v různých dobách a oblastech se měnil její obsah a rozsah = nauka o řečnictví; = řečnické umění samo.

Současnost – teorie účinné komunikace, nauka o tom, jak přesvědčit posluchače pro řečníkovo stanovisko prostředky:

• Obsahovými (argumenty, logické vyvozování)
• Jazykovými
• Neverbálním chováním
• Paralingvistickými

Současná moderní rétorika se zabývá teorií účinné komunikace, přesvědčit posluchače a jak ho získat pro stanovisko řečníka. Čerpá z metodologie a instrukcí + z analýz projevů (řečových promluv). Metodologicky sleduje a mapuje vývojový proces modelace a kodifikace řečníka v závislosti na textu a ptá se po komunikačním cíli. Jazyk konstruuje skutečnost a naopak. Rétorika je věda deskriptivní (popisná) a preskriptivní (předepisující, návodná). Dále je interdisciplinární (poznatky z různých oborů) a interdiskurzní (odkazuje se k různým žánrům a formám).

Rétorické žánry:

Žánry dle Aristotela (3 druhy řečí):

1.        soudní – období 5. stol. před n. l. počátky rétoriky ve starověkém Řecku → obžaloba, obhajoba (hlasování probíhalo formou ANO/NE) tj. doba, kdy se začínají objevovat a uplatňovat tzv. "logografové"tj. první učitelé rétoriky, kteří připravovali svobodné občany k jejich přednesu tzv. imagemakeři (v nadcházející fázi šlo o práci již placenou)

2.        poradní – razení o věcech politických

3.        oslavné – příležitostné / epideiktické (slavnostní) – kladou důraz na estetickou funkci

Současné dělení:

MONOLOGICKÉ ŽÁNRY (řečník vykládá vcelku a druhá strana do toho nezasahuje)

1. agitační– politické projevy, apelativní, řeči soudní (obhajoba x obžaloba) = bojovná, útočná řeč. Cílem je získat a přesvědčit publikum, funkce apelativní je dominantní, výrazná je zde složka argumentační, ale i znát publikum, umět reagovat.

·         Řeč politická – má především získat lidi pro určitou akci, vytyčit její program a dát jí směr. Je to náročný útvar mluveného projevu. Předpokladem je jasná a přehledná logická stavba projevu.

2. naučné - dopředu se dostává informační složka, jazyk je strohý, obecný bez emocí. Propojení s didaktickou technikou = nutná neverbální složka ke zvýraznění výkladu.
   • Přednáška = základní klasický útvar veřejného vystoupení - cílem je informovat a poučit, jde o podrobný výklad širšího tématu, včetně odkazů, vhodné je zařadit vyprávění a vtip jako osobní vsuvky k odlehčení i vlastní praxi a zkušenosti. Rozdělení: úvod, stať a závěr. Max. 50 minut.
   • Referát = zaměřeno na mluvený ekvivalent hodnotící zprávy. Obsahem je podrobná informace o konkrétní činnosti, plánu, výkladu, úkolu + zhodnocení + návrh dalšího postupu. Jazyk: neutrální, spisovný, neosobní, věcnost, adresnost, přesnost, racionalita argumentů.
   • Koreferát = doplňující hlavní referát, kratší, jednodušší.
   • Diskusní příspěvek = ohlášený nebo v panelové diskusi. Může doplňovat nebo polemizovat. Je zde dovolen osobnější přístup, živější jazyk = osobní, ale odborné stanovisko řečníka. Kratší čas, pomíjí se úvod. Kompozice jednoduchá, jazyk emotivnější.
   • sdělení
3. příležitostné – slavnostní/smuteční proslovy – různé zdravice, přípitky, jubilejní  a smuteční řeč = kratší, nekomplikované projevy = navodit emoci, estetické hledisko zde hraje velkou roli. Mluvčí zaujímá i svůj osobní postoj k dané události – citově zabarvená slova, zvolací věty, řečnické otázky atd.

·         Řeč slavnostní – dotváří slavnostní atmosféru zvláštního společenského významu. Je kladná hodnotící úvaha, v níž můžeme použít citát váženého politika, myslitele, básníka.

4. náboženské / církevní – kázání, homilie vyšší x nižší = cílem agitace, poučení

("homilie" tj. výklad (části) přečteného biblického textu (nebo mešního), tedy druh kázání – od roku 1970 závazná složka nedělní nebo sváteční mše)

DIALOGICKÉ ŽÁNRY (hlavní funkce přesvědčovací – řečník na veřejnosti prezentuje svůj názor a očekává reakci partnera, ideálně se střídají)

1.        diskuse – rozhovor – objasnění určité otázky ze všech stran, rozšíření poznání atd.

2.        debata– nabídka vějíře názorů  a postojů, očekáváme návrhy, postupy, důležité je udržet stejný prostor pro všechny zúčastněné, neodklonit se od tématu

3.        řízená diskuse – osoba moderátora, nutná sebekázeň mluvčích, nutné zabezpečit všem stejný prostor k vyjádření

4.        polemika– dva naprosto protichůdné názory, vášnivé

5.        beseda – vyladěná harmonická diskuse, spojení určitého zážitku, zaujímají stejné nebo podobné postoje

3.       PŘÍPRAVA VEŘEJNÉHO PROJEVU Z HLEDISKA VÝBĚRU A UŽITÍ JAZYKOVÝCH PROSTŘEDKŮ. ONOMATOLOGIE, SYNTAKTICKÁ A MODULAČNÍ PROCEDURA TVORBY ŘEČNICKÉHO TEXTU. SPECIFICKÉ ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY (FIGURY A TROPY) A DŮVODY JEJICH UŽITÍ V SOUČASNÉ RÉTORICE.

PŘÍPRAVA PROJEVU (podle antické rétoriky)

- Vyhledání látky - INVENCIO, řečník je schopen stanovit vlastní téma, co je důležité, shromáždění materiálů

- Uspořádání - hierarchizace materiálů, logické uspořádání projevu

- Styl - prostředí (posluchači, doba, charakter projevu: politický, oslavný,...)

- Učení se zpaměti

- Přednes

USPOŘÁDÁNÍ PROJEVU

- Úvod - získání přízně auditoria, pokus o vtip, otázka na publikum,...

- Vyprávění - vymezení tématu, pojmenování, o čem přesvědčovat

- Upřesnění - upřesnění a vytyčení svého názoru, rozvedení proč?, rozebrání aspektů

- Argumentace - podpora svého názoru, shrnutí argumentů, co podporují můj názor

- Vyvrácení protiargumentů - představa typů argumentů protistrany

- Závěr - shrnutí, otázka, přání, výzva

ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY DLE SPECIFICKÝCH ÚČINKŮ

- pomáhají názornost,

- pronikavost apelu

- pomáhají vytvářet napětí

- pomáhají zapojení posluchače

- zvyšují estetickou funkci

VEŘEJNÝ PROJEV - 3 základní verbální operace

1) ONOMATOLOGICKÁ PROCEDURA

= srovnání tématu v hlavě (co chci říci)

→ výběr slov, která jsou vhodná pro pojmenování toho, co chci sdělit (slovní zásoba)

+ styl projevu podle žánru a publika

Když řečník dělá chyby v onomatologické proceduře, dává najevo svou nekompetentnost (plete si slova a může se zesměšnit – např. boiler a broiler)

Slovní zásoba:

a) aktivní – slova, která používám – asi 4-5000 slov, student VŠ-11-12000 slov

b) pasivní – slova, kterým rozumím, 3-6x více než aktivní, př. slova stará, archaismy...

2) SYNTAKTICKÁ PROCEDURA(jedná se o skladbu slov do vět)

= vybraná slova skládáme do vět, logické uspořádání vět → smyslnost výroku, tvoření vět souvisí s myšlením

Když řečník dělá chyby v syntakktické prodedůře, dává najevo, že má chaotické myšlení. Falešné syntagnata – nepravé větné dvojice vyšinuté z větné vazby, špatné pádování. Existuje větný vztah jazyka a myšlení, abychom nesdělovali to, co je neždoucí K.Čapek: "Nejdříve musím slyšet větu a pak ji napíšu."

3) MODULAČNÍ PROCEDURA(převedení napsané řeči do verbální podoby)

= paralingvistické prostředky = hlas, přednes → dobře prodat to, co jsme napsali, aby došlo k pochopení u publika (správná intonace, frázování, kladení důrazů)

Zvuková modulace:

a) intonace větná: melodie řeči, např. u otázky – melodie stoupá

b) frázování: vhodný výběr pro pauzu

Pauza – fyziologická, logická, řečnická, formulační (hledání slov)

c) přízvuk a důraz – důraz je na první dobu

d) mluvní tempo – rychlost mluvy pomáhá k dinamice projevu, různé národy mají rozdílné tempo

Když řečník dělá chyby v modulační procedůře, dává najevo leccos – nadřazenost, neupřímnost i citový vztah k obsahu. Mohou o nás vyjadřit leccos negativnho – tréma (tempo řeči).

SPECIFICKÉ ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY = ozdobné, bojovnost, dynamičnost,...

FIGURY = formální, význam slov se ve struktuře věty nemění, strukturální posun, ozdoby textu, minimální gramatický význam, 50% v češtině tvoří opakování (včera a dnes, dnes a zítra,...), na konci a začátku opakování, změna slovosledu (Šel tam on x On tam šel) podnět a přísudek, využití protikladu vedle sebe (černá bílá), vypouštění části věty, slov, spojení, která se vylučují (živý mrtvý)

Onomatopeia = zvukomalebná slova, použití citoslovcí

- Syntaktické figury:

   a) Elipsa = vynechávání slova nebo celých vět

  b) Parenteze = vsuvka, sousloví nebo věta vložená do textu

TROPY = přenášení významu, pojmenování, mění se význam slov

   a) Metafora = vnější podobnosti, důležitý kontext např. "Lev se vrhl na Hektora"

   b) Metonymie = vnitřní souvislosti např. "Celá škola odjela na výlet" ( logická souvislost)

   c) Přirovnání = "jako", X je jako Y

  d) Synekdocha = zaměnění části za celek nebo pojmenování celku na část, např. "Jezdit na kole."

   e) Ironie = zesměšnění  → ozdobné řečnické prostředky, mluvčí myslí pravý opak toho co říká

   f) Personifikace = neživé věci dostávají vlastnosti živých  např. "čas letí"

   g) Eufemismy = vyhýbání se tvrdým skutečnostem (tabu slova)

  h) Perifráze = zabránit opakování v textu (použití stylistické)

UŽITÍ KOMUNIKAČNÍCH PROSTŘEDKŮ

- verbální, nonverbální, paralingvistické

NONVERBÁLNÍ PROSTŘEDKY = vyjádření emocí a vztahu, sebevyjadření (štěstí, smutek...)

Typy neverbálních signálů:

a) Symboly: gesta, vizuální symboly, zvukové efekty

b) Ilustrátory: typy signálů, které doplňují řeč (např. taktování řeči, malé nebo velké pauzy...), synchronizace nonverbální a verbální komunikace

c) Regulátory: snaha o předání, vztah k emoci, vyjadření změny, dotyky, zvuky, mlaskání – dávání najebo vztahu emocí, sebevyjadření

d) Adaptéry: neúmyslné prostředky, adaptace na prostředí (znaky nervozity), dochází i při soustředění, intencionálně (záměrné) / neintencionálně (nezáměrné)

PARALINGVISTICKÉ PROSTŘEDKY – doprovázejí mluvu

a) Trvalé: artikulace, hlasový rejstřík, barva, hlasitost, posazení hlasu, plynulost mluvení

b) Přechodné: intonace, intezita, rychlost mluvy

c) Tok řeči: hodnocení pauz, frázování, přeřeky, zaváhání...

4.       Základní principy přípravy přednesu mluveného projevu. Mimoslovní signály a jejich význam, trvalé a přechodné paralingvistické prostředky. Zvuková modulace a technika mluveného projevu. Rozdíl mezi psanou a mluvenou řečí.

PŘÍPRAVA PROJEVU (podle antické rétoriky) - Vyhledání látky - INVENCIO, řečník je schopen stanovit vlastní téma, co je důležité, shromáždění materiálů

•              Uspořádání- hierarchizace materiálů, logické uspořádání projevu

•              Styl - prostředí (posluchači, doba, charakter projevu: politický, oslavný,...)

•              Učení se zpaměti, přednes

USPOŘÁDÁNÍ PROJEVU - Úvod- získání přízně auditoria, pokus o vtip, otázka na publikum, Vyprávění - vymezení tématu, pojmenování, o čem přesvědčovat, Upřesnění - upřesnění a vytyčení svého názoru, rozvedení proč?, rozebrání aspektů, Argumentace - podpora svého názoru, shrnutí argumentů, co podporují můj názor, Vyvrácení protiargumentů - představa typů argumentů protistrany, Závěr - shrnutí, otázka, přání, výzva

VEŘEJNÝ PROJEV

-          ONOMATOLOGICKÁ PROCEDURA = srovnání tématu v hlavě, výběr slov, která jsou vhodná pro pojmenování toho, co chci sdělit + styl projevu podle žánru a publika, slovní zásoba- 3-5 tis. slov, pasivní je 3x větší než aktivní

-          SYNTAKTICKÁ PROCEDURA = vybraná slova skládáme do vět, smyslnost výroku, tvoření vět souvisí s myšlením

-          MODULAČNÍ PROCEDURA = paralingvistické prostředky = hlas, přednes - dobře prodat to, co jsme napsali, aby došlo k pochopení u publika

SPECIFICKÉ ŘEČNICKÉ PROSTŘEDKY - ozdobné, bojovnost, dynamičnost,...

FIGURY = formální, význam slov se ve struktuře věty nemění, strukturální posun

(50% v češtině tvoří opakování (včera a dnes, dnes a zítra,...), na konci a začátku opakování, změna slovosledu (Šel tam on x On tam šel) podnět a přísudek, využití protikladu vedle sebe (černá bílá), vypouštění části věty, slov, spojení, která se vylučují (živý mrtvý),

TROPY = přenášení významu, pojmenování, mění se význam slov

(Metafora = vnější podobnosti, Metonymie = vnitřní souvislosti, Přirovnání = "jako", Synekdocha = zaměnění části za celek

Ironie = zesměšnění, ozdobné řečnické prostředky)

UŽITÍ KOMUNIKAČNÍCH PROSTŘEDKŮ – Verbální, Nonverbální, Paralingvistické

NONVERBÁLNÍ (MIMOSLOVNÍ) PROSTŘEDKY - podpora, nahrazení, sebevyjádření, vyjádření emocí a vztahu

( starší než verbální komunikace, více ji důvěřujeme, jsme schopni ji dobře přečíst: štěstí, smutek, překvapení, strach, hněv, znechucení ...)

Typy neverbálních signálů

SYMBOLY= gesta, vizuální symboly, zvukové efekty, na základě dohody, jsou domluvené (piktogramy = znak znázorňující pojem nebo sdělení obrazově)

ILUSTRÁTORY = typy signálů, které doplňují řeč (např. spirála, taktování řeči, malé nebo velké pauzy,...) 

REGULÁTORY = snaha o předání, vztah k emoci, vyjádření změny (např. taktování hlavou → snaha o regulaci komunikace), dotyky, zvuky, mlaskání, pískání, - dávání najevo vztahu emocí, sebevyjádření)

ADAPTÉRY = neúmyslné prostředky, adaptace na prostředí→ znaky nervozity, spontánní (např. poklepávání nohou, hraní si s tužkou,...), dochází i při soustředění - intencionálně = záměrně, - neintencionálně = nezáměrně

1)  DOTYKY - agresivní = údery,...příjemné = polibky, Oficiální symboly - podání ruky; polibky na tvář, potlesk

Haptika = věda, která se zabývá některými druhy dotyků

2)  PROSTOROVÁ BLÍZKOST - vliv na atmosféru a pochopení

Proxemika = věda o uspořádání lidí i věcí při komunikaci

Proxemické zóny - intimní vzdálenost do 45 cm, část obličeje, intimní zóna, osobní vzdálenost do 120 cm, vlastní zóna,      - společenská zóna 120-370 cm, vnímáme celou postavu, veřejná zóna nad 370 cm- nepatří k nám, autorita, patos

3)  OTÁZKA DRŽENÍ A POHYBŮ TĚLA - jasné, vzpřímené, povolené→ vnitřní napětí, souvisí s profesí, mluvou

Posturika = držení těla, postoje a pohyby těla→ posuzuje jaký to má význam

4)  VNĚJŠÍ VZHLED - IMAGE, patří do nonverbální komunikace, Self image = jak vnímáme sami sebe, Vnímaná image = jak působíme na publikum, Získaná image = konkrétního, daného okamžiku, pověst (učitel,...), Vyžadovaná image = jaký dojem má vyvolat (pracovník firmy,...), Osobnostní image = vystavěná pravidla sám pro sebe, ikona do budoucna (T.G.M.)

MIMIKA = výraz tváře a její proměny, spontánní nebo hraná, vyjadřuje emoce, jaké prožíváme a jaké chceme přenést→ zpětná vazba, přebírání emocí, mimiky = proces spoluprožívání

Mikrokřivka = obočí, oči a část úst (nejvíce přebíráme)

GESTA = regulátory, adaptéry, "němá slova", symboly, nemusí utvářet ucelený systém, Pohyb hlavy = otáčení, vysouvání brady, mnutí brady→ "Buď perfektní!", Pohled očí = poloha, frekvence 3x až 4x za min, více zakrývání lži, nervozita, Pohyb těla = řeč těla → znaková řeč

VYJÁDŘENÍ VNITŘNÍCH POCITŮ - Sebedotýkání = napodobovaní druhého, potahování kalhot, škrábání,..., Signál bariéry = schování se za něco (stůl,...), noha přes nohu, založení rukou, Signál napětí = sebedotýkání = mnutí rukou, pachové = pocení, vzrušení,...

PARALINGVISTICKÉ PROSTŘEDKY - doprovázejí mluvu

- Trvalé = artikulace, hlasový rejstřík, barva, hlasitost, posazení hlasu, plynulost mluvení

- Přechodné = intonace, intenzita, rychlost mluvy

- Tok řeči = hodnocení pauz, frázování, přeřeky, zaváhání,...

ZVUKOVÁ MODULACE –

1)  VĚTNÁ INTONACE - dobrá příprava otázek, střídání intonace = melodie řeči (udržení pozornosti posluchače), souvětí: rozlehlost, max. počet vět 3→ dochází ke ztrátě srozumitelnosti

2)  FRÁZOVÁNÍ ŘEČI - vyznačení si pauz→ např. "Zde se pracuje(,)zbytečně(,)neklepejte"

• Fyziologická pauza = musíme se nadechnout
• Logická pauza = podle mého významu, utváří porozumění v mluvě (zdůrazňuje čárku)
• Řečnická pauza = psychologický účinek řečníka i řeči na posluchače
• Formulační pauza = např. ehm, mmm,... = Paralingvistické jevy

3)  VĚTNÝ PŘÍZVUK, DŮRAZ - na začátku a na konci (věta začíná a končí), na předložce

4)  MLUVNÍ TEMPO - národní = podle národů, různé typy (ČR 60-80 slov­/min),  individuální          → rychlost řeči na základě úsekového, větného tempa (naléhání x zpomalování)

TECHNIKA MLUVENÉHO PROJEVU

Spontánnost, Dynamičnost, Aktuálnost, Situační a kontextové odkazy (odkazovací zájmena např. ty děti,...), Silné emocionální zabarvení (např. strašný, hrozný,...), Implicitnost (věta není dokončená a už se mluví o něčem jiném), Neurčitost (nemohu si vzpomenout např. takový, nějaký chlap,...), Redundance = nadbytečnost (upřesnění řečeného), Jiný kód - použití jiného kódu,  nespisovné češtiny (nespisovné útvary obecné češtiny), hovorová (součást spisovné češtiny = KOLOKVIALISMY = nářečí, dialekt), Reakce na adresáta - výrazy na konci věty (např. viď?, že jo?...), Hodnotící prvky- např. "To je úžasné"...

HLAS A JEHO PŘEDNES - dané předpoklady: výška, síla, barva, naučit se dá síla výdechu, schopnost tvořit tóny a artikulovat mají pouze lidé

Síla = dána stupněm rozkmitu (výdechu)

Barva = hlasový tember, individuální, mění se podle fyzických a psychických dispozic

Jednotka hlasitosti = 1 fon (rozsah 20-60 fonů) 20 = šepot, 80 = křik

PORUCHY HLASU - možnost částečného odstranění

Psychogenní = koktavost (vědomá, opakování slabiky), breptavost (nevědomá, překotná mluva, vynechání uprostřed slova)

Z přemáhání = hlasová únava, vymluvení, vynechání hlasu

Fonasthenie = trvalý stav, úzkostná hlasová nervóza (pocit stáhnutí hrdla)

ROZDÍL MEZI PSANOU A MLUVENOU ŘEČÍ

Mluvená: srozumitelnost, kratší souvětí max. 3 věty, aby se posluchač neztratil v kontextu, používání pauz - opět důraz na pochopení sdělení

Psaná: jasná stanoviska, jednoduché vyjadřování (podle povahy příjemce projevu),

5.       Řečnický styl a osobnost řečníka v kontextu doby. Nejčastější chyby řečníků, sebeanalýza a zpětná vazba, schopnost překonávat komunikační bariéry. Řečník a etika, otázka sugestibility vystoupení, rétorické dovednosti demagogických řečníků.

Rétorika

–         nauka o tom, jak krásně mluvit, jak připravit řečnický projev, jak projev přednést a jak získat zpětnou vazbu

–         vychází z předpokladu svobody slova a ze svobody jednání

–         doménou rétoriky je oblast mínění

řečnícký styl: - styl se odvozuje od charakteru publika (kdo je v publiku, kde se to děje, kdy se to děje); charakter projevu (souvisí s osobností řečníka - kdo; se zvoleným žánrem - co = dohromady určuje stylotvorné prvky - jak); s jakým účinkem

Osobnost řečníka (kdo je řečník), BARIERA

- etos, patos, logos (Aristoteles)

vnitřní komunikační kontext  1. emoce

2. centrální rysy (naše charakteristické vlastnosti)

3. osobní konstrukty – suma našich osobních pohledů jak vidíme sami sebe (sebepojetí, sebeúcta a sebedůvěra) a svět; mají tendence se podobat, jsou jedině věcí naší volby; jsou dichotomní – tj. vytváříme si protipóly, mohou být inkompatibilní (tzn. že se mohou vzájemně vylučovat) a jsou poměrně rezistentní

celkový dojem:     1. haló efekt (první dojem)

2. ustálené soudy (spojení se stereotypem, člověka na první dojem vnímáme skrze stereotypní filtr – což je komunikační bariéra)

3. pověst řečníka

4. projektivní identifikace

katerogie image:                   1. self image – naše vlastní vnímání sama sebe, jak se vidíme, jakou máme sebeúctu, sebedůvěru

                                               2. vnímaná image – jak nás vnímají ostatní

                                               3. získaná image – souvisí s pověstí, s profesí kterou zastupujeme

4. vyžadovaná image – vyžadovaná společností, institucí (soubor psaných psaných i nepsaných pravidel pro určitý typ komunikace)

                                               5. osobnostní image – stává se obrazem, ikonou pro druhé

VYJADŘOVÁNÍ VNITŘNÍCH POCITŮ

-          SEBEDOTÝKÁNÍ – tendence napodobovat druhého