Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
1.1. Občanská společnost – oblast nezávislá na státu
1.2. Mimopolitický status občanské společnosti
4.1. Základní rozdíly v přístupu k mediálním sdělením
5. Věda o komunikaci a studium masové komunikace
5.1.Rozdílné tradice analýzy: Strukturální, behaviorální, kulturální
5.2. Rozvoj médií - kořeny pojetí médií
5.3. Svoboda řízení médií
5.4. Společenská kontrola a ovládání médií
6. Rané pohledy na média a společnost
6.1. Vznik dominantního paradigmatu v teorii výzkumu
6.2. Modely komunikace
7.1. Typy teorií o vztahu medií a společnosti
7.2. Společenské funkce médií, média a sociální integrace, sklon ke globalizaci
8. Teorie informační společnosti, masová komunikace a kultura
8.1. Globalizace kultury a média
8.2. Proč zkoumat obsah médií?
9. Žánry a metody jejich analýzy
9.2. Koncept zprostředkování (mediace)
10. Média, sociální integrace a identita aneb dvojí pohled na média
11.2. Historie internetové komunikace
11.3. Sociální sítě
Občanská společnost získávala v měnící se době různé funkce, přičemž obsah a rozsah jednotlivých společenských sfér, které vnímáme jako občanskou společnost, a které občanskou společností nazýváme, je v závislosti na celkové instrumentaci společenského systému různý. Definice pojmu občanská společnost prošla významovým i obsahovým posunem a je předmětem mnoha diskusí.
Existuje velmi mnoho možných významů a interpretací občanské společnosti, je proto nezbytné stále počítat s jejími různými významy a kontexty. Koncepty občanské společnosti se nám snaží nabídnout vize vzájemných vztahů mezi demokracií, soukromou sférou, veřejnou sférou, trhem a občanem.
Občanská společnost z hlediska strukturně-normativního pohledu je interpretována ve třech základních proudech, které lze označit jako generalistický proud, maximalistický proud a minimalistický proud. Každý z těchto proudů vnímá termín občanská společnost (až zásadně) jinak.
Generalisté, jak uvádí například antropolog Müller z Masarykovy univerzity v Brně, vnímají v jistém smyslu občanskou společnost jako konkurenční pojem k demokracii. Pod pojmeme občanská společnost vidí existenci omezené a odpovědné autority, přičemž poukazují na historickou, teoretickou i pragmatickou spjatost vývoje občanské společnosti s takovou veřejnou autoritou (Dohnalová, Malina, Müller, 2003). Podobnou argumentaci využívají i v otázce trhu, který vnímají jako neodmyslitelnou součást občanské společnosti a občanskou společnost jako neodmyslitelnou součást trhu.
Podle generalistů učí trh občany odpovědnosti, názorové pluralitě, toleranci a dobrovolnému sebeomezování, což jsou důležité předpoklady fungující občanské společnosti. Představiteli generalistického konceptu občanské společnosti jsou například Ernest Gellner a Victór Pérez-Díaz.
Blízko ke generalistickému pojetí občanské společnosti mají maximalisté. Maximalisté vidí občanskou společnost jako zastřešující koncept, který Jeffrey Alexander nazývá "deštníkový koncept" – neboli latinsky umbrella-like koncept. Označuje platformu institucí mimo rámec státu, zahrnuje tržní hospodářství a jeho instituce, veřejné mínění, vládu práva, politické strany, veřejné i soukromé asociace, nejrůznější formy společenské spolupráce, jež vytvářejí závazky a zakládají vztahy důvěry.
1.1. Občanská společnost – oblast nezávislá na státu
Občanská společnost je zde tedy chápána jako vše co není stát, tedy jako oblast nezávislá na státu. I pro maximalisty je neodmyslitelnou součástí občanské společnosti tržní hospodářství, které poskytuje zásadní oporu občanské společnosti. Představiteli maximalistického pojetí občanské společnosti jsou například John Keane a Charles Taylor, z českého prostředí pak například Petr Pithart nebo Václav Havel.
Třetím pojetím občanské společnosti je minimalistický přístup, který čerpá především z Alexise de Tocquevilla (politolog francouzského původu, ze kterého čerpá především americká a francouzská občanská společnost či Antonia Gramsciho. Minimalisté vidí občanskou společnost jako oblast mimo stát, mimo ekonomiku a trh i mimo ostatní části společnosti. Občanská společnost je podle minimalistů definována jako sféra či subsystém společnosti, jež je analyticky a do jisté míry také empiricky oddělena od sféry politiky, ekonomiky a náboženského života. I když je občanská společnost sama o sobě závislá na zdrojích a vstupech ze sféry politického života, ekonomických institucí a širšího kulturního kontextu, představuje samostatnou sféru společenské solidarity. Jde o sféru solidarity, v níž je do určité míry postupně definován a posilován jistý druh univerzálního společenství.
Občanská společnost podle minimalistů představuje určité kulturní předpoklady, tradice, hodnoty, normy a sdílené mravy. Jedná se o hodnotový konsensus, který může efektivně fungovat v případě zralého veřejného mínění, bohatého občanského života, zájmu o obecné blaho a úctě k právu. Neodmyslitelnou součástí tohoto konceptu je důraz na občanské ctnosti a orientace na obecné blaho. Občanská společnost umožňuje nalézt vzájemnou identitu jinak separovaným jedincům, je nositelkou univerzálních a transcendentních hodnot.
Trh a stát podle minimalistů nevytvářejí a nepodporují společenskou solidaritu, naopak se domnívají, že občanská společnost stojí v opozici proti státu a trhu a měla by poskytovat zázemí pro jejich transformaci. Představiteli minimalistického pojetí občanské společnosti jsou například Jeffrey Alexander nebo Edward Shils, přičemž toto pojetí je většinou nejblíže zástupcům neziskového nevládního sektoru.
Základní spor mezi generalistickým, maximalistickým a minimalistickým pohledem na občanskou společnost spočívá v samotném konceptu občanské společnosti a otázce trhu. V tomto sporu stojí maximalisté a generalisté na straně jedné a minimalisté na straně druhé.
Minimalistické pojetí definuje občanskou společnost jako to, co maximalisté definují jako veřejnou sféru. Jak uvádějí Dohnalová, Malina a Müller (Dohnalová, Malina, Müller, 2003: strana 30 – 33), minimalisté odmítají uznat existenci systematických vazeb mezi jednotlivými částmi toho, co maximalisté definují jako občanskou společnost, tedy že trh ani stát nevytváří podmínky a oporu společenské solidaritě. Naopak minimalisté mezi státem, trhem a občanskou společností vidí zásadní konflikty. Je to právě "relativní asymetrie ekonomických zdrojů, jež je charakteristická pro ekonomiku, která je sférou materiálních a sobeckých zájmů, má tendenci negativně ovlivňovat i občanskou sféru. Občané bez ekonomického úspěchu či bohatství často obtížněji komunikují v občanské sféře a získávají si respekt jejich institucí či spoluobčanů" (Dohnalová, Malina, Müller, 2003: strana 30).
Z minimalistického pohledu je občanská společnost od státu a trhu oddělena, navíc by však měla vytvářet ochranný val před útiskem ze strany státu, trhu či jiných společenských sfér a vytvářet základy pro jejich transformaci.
Důležitými aspekty minimalistického pohledu na občanskou společnost je dobrovolnost, netržní orientace chování a minimální míra hierarchizace, které jsou předpokladem k vedení otevřeného dialogu. Minimalisté definují jako základní formy občanské společnosti především dobrovolné asociace a sociální hnutí, které právě tyto aspekty podle minimalistů splňují.
Nová sociální hnutí, která v sobě obsahují aspekty dobrovolnosti, netržně orientovaného chování a minimální míru hierarchizace, jsou podle minimalistů jednou ze základních forem občanské společnosti. Kritika však uvádí, že stejně jako i jiné asociace, také ty dobrovolné se mohou vyznačovat podle slavného Michelsova zákona silnou tendencí k oligarchizaci. Všechny dobrovolné asociace jsou exklusivní kluby a členství v nich vyžaduje respektování jistých hodnot a idejí. Z tohoto hlediska mohou být často velmi intolerantní a pokud jejich členové nemají správné mínění či nejednají v souladu s ním, mohou být ostatními členy vyloučeni.
Generalisté i maximalisté se domnívají, že tržní hospodářství založené na soukromém vlastnictví a veřejná sféra naznačující dobrovolnou aktivitu jsou teoreticky komplementární a pragmaticky spřízněné tedy že mezi nimi existují pojící články. Rozvoj občanské společnosti je historicky spojen s rozvojem tržního hospodářství, tedy především s diskusí o ekonomických otázkách a daňové politice. Trh podle generalistů a maximalistů kultivuje občany, učí je odpovědnosti, názorové pluralitě, toleranci a názorovému sebeomezování a je neodmyslitelnou součástí občanské společnosti, jako je občanská společnost neodmyslitelnou součástí trhu. Občanství v sobě podle maximalistů a generalistů zahrnuje "jednak schopnost formulovat svůj vlastní názor, své požadavky a sledovat své cíle, tedy jakousi občanskou autonomii. Jednak schopnost omezit se a dosahovat kompromisu vycházející z uznání legitimity (alespoň částečně) také požadavků, cílů a názorů druhých, které se uplatňují také na trhu.
Jak uvádí Sirico ve svém díle z roku 1996(strana 7), tržní hospodářství nemůže existovat v politickém nebo morálním vakuu, je vázáno na decentralizované, demokratické uspořádání, které počítá s vyjádřením zájmů a kulturních rozdílů. Vláda zákona, zdravá soutěživost a svoboda volby vede k vytvoření nejpokojnější a nejlepší společnosti založené na občanské a společenské spolupráci.
Jak uvádí Pérez-Díaz (Pérez-Diáz podle Dohnalová, Malina, Müller, 2003: strana 31 – 32), minimalisté mají tendenci přeceňovat racionální charakter veřejné sféry a racionální výměnu argumentů. Schopnost vytvořit si vlastní názor, docházet ke kompromisu či prosazovat vlastní cíle apod. není utvářena v důsledku pouhé racionální debaty, ale na základě praktické zkušenosti, kterou lidé získávají účastí na trhu.
Podle Gellnera je navíc občanská společnost s tržním hospodářství provázána ještě daleko více. Občanská společnost je z hlediska své legitimity závislá na ekonomickém růstu. "Každý politicky autoritativní či dokonce totalitní režim, který toleruje autonomní hospodářství, neúmyslně vytváří podle Gellnera také občanskou společnost nebo alespoň společenský potenciál pro její vznik" (Gellner podle Dohnalová, Malina, Müller, 2003: 32)
Podle Müllera (Müller, 2002: strana 78) by neměl vzniknout dojem, že trh je pro generalisty a maximalisty jedinou podmínkou existence občanské společnosti. Podle maximalistů a generalistů by však nejen trh a stát měl být podrobován kritice za snahu manipulovat s veřejností a vychovávat si své občany, ale kritickému oku by měla podléhat i například média, odbory, politické strany či různá sdružení.
Další oblastí sporu mezi generalisty, maximalisty a minimalisty je globální občanská společnost. Minimalisté často vyslovují obavu, že právě globální trh ohrožuje lokální občanské společnosti, neposkytuje "mnoho podpory pro vytváření pocitu solidarity a loajality v rámci lokálních občanských společností" (Dohnalová, Malina, Müller, 2003: 33). Jako východisko spatřují minimalisté globalizaci i občanského sektoru, který by byl schopen vytvářet obrannou hráz globální ekonomice.
Myšlenku chápání občanské společnosti jako ochranného valu před silami globalizace podporuje i analýza Daniely Obradovicové, která při zkoumání role občanského a sociálního dialogu poukazuje na zjištění, že se hranice mezi sociálním a občanským sektorem smývají a navzájem doplňují, přičemž vytvářejí protiváhu dominantnímu postavení sféry produkce v procesu evropského vládnutí.
I maximalisté a generalisté vidí globalizaci jako nutnost, ovšem opět ze svého pohledu provázanosti trhu a veřejné sféry, tedy že globální trh může být součástí občanské společnosti, pokud i ta bude globální. Jak uvádějí Dohnalová, Malina a Müller (Dohnalová, Malina, Müller, 2003: strana 33) není toto podle maximalistů možné, pokud zde nebude existovat jednotný rámec politické odpovědnosti a kontroly trhu, a občanské sféry.
Spor mezi generalisty a maximalisty je charakterizován i existencí autority v občanské společnosti. Generalisté vidí jako součást občanské společnosti také existenci limitované, kontrolovatelné a odpovědné vlády, přičemž poukazují na historickou, teoretickou i pragmatickou spjatost občanské společnosti a veřejné autority. Generalisté vnímají občanskou společnost jako konkurenční pojem demokracii. Termínem demokracie se rozumím spíše název pro soubor institucí, ale termín občanská společnost v sobě zahrnuje i společenský a kulturní kontext.
Maximalisté do konceptu občanské společnosti zahrnují spíše instituce mimo rámec státu, vládu práva apod. Je to právě jejich "deštníkový princip" Jeffreyho Alexandra, který občanskou společnost definuje jako společnost mínus stát.
Nebezpečí minimalistického pojetí občanské společnosti spatřuje Peréz-Díaz ve vytváření společnosti neodpovědných občanů, kteří budou odmítat odpovědnost za ekonomiku a politický systém.
Důležité je zde upozornit na silné pouto minimalistického přístupu ke konceptu občanské společnosti s původní myšlenkovou tradicí občanské společnosti jako předpolitické reality. Termín občanské společnosti bývá, díky svému silnému morálnímu akcentu, někdy chápán v moderní sociologii jako synonymum pro označení morálně založené pospolitosti (německy takzvaný Gemeinschaft), jež stojí proti formálně založené společnosti (německy takzvaný Gesellschaft) a amorálnímu státu, jež je zprostředkovatelkou mezi mikrosférou rodiny a makrosférou státu.
Jednotlivé koncepty pojetí občanské společnosti nabízejí pohledy na chápání postavení a vztahů uvnitř občanské společnosti. V konfliktu mezi nimi vyvstávají zásadní otázky, tedy především role trhu a tržního hospodářství v občanské společnosti. Dovolím si převážně souhlasit s maximalistickým konceptem, který vidí trh jako neoddělitelnou část občanské společnosti.
Vznik občanské společnosti je historicky spojen s rozvojem tržního hospodářství a trh je s veřejnou sférou v neoddělitelném svazku. Trh nejen že učí občany jak prosazovat své vlastní cíle, ale i kompromisu, toleranci a především odpovědnosti. Je to pak především odpovědnost, která je v rozporu s minimalistickým pojetím občanské společnosti, kde hrozí vytvoření společnosti neodpovědných občanů.
Občanská společnost jako samostatný subsystém společnosti je podle mého názoru neudržitelná teorie, jelikož nelze stát a trh od společnosti oddělit. Občanská společnost nestojí ani mimo ani v opozici vůči státu a trhu, navzájem se ovlivňují, doplňují a závisí na sobě.
Teze že občanská společnost by měla vytvářet ochranný val je sympatická vize, a občanská společnost by jistě měla poskytovat prostor pro reflexi a pro základy transformace státu a trhu, nemůžeme jí však ultimativně oddělit. Jakékoliv hledání pevných hranic a valů je podle mého názoru v dnešní době nemožné, pouze intuitivně a přibližně chápeme a definujeme, kde hranice jsou, jak se pohybují apod.
Pojetí Občanské společnosti jako všeho co není stát, a kam jistě patří i tržní hospodářství, je realita. Občanská společnost (jak uvádějí minimalisté) jistě představuje určité kulturní předpoklady, tradice, hodnoty, normy a sdílené mravy. Občanská společnost je hodnotovým konsensem a může efektivně fungovat na základě zájmu o obecné blaho, avšak role vlastních sobeckých zájmů je neodmyslitelná.
Za pravdu však dle svého názoru musí dát minimalistům v otázce negativního vlivu trhu na občanskou společnost. Občané bez bohatství často obtížněji komunikují v občanské sféře, avšak to jen dokazuje neodmyslitelnou provázanost trhu a občanské společnosti, která jistě není pouze pozitivní avšak je. Postavení občanské společnosti mimo stát a trh však obtížnější komunikaci nemajetných občanů v občanské sféře nevyřeší. I zde po nějaké době dochází k vytváření hierarchických struktur, boji o vliv a moc a tendenci k oligarchizaci.
1.2. Mimopolitický status občanské společnosti
Občanská společnost by jistě měla být zárukou nezávislosti na státu a mít mimopolitický status, jelikož v dnešní době je všeobecně považována za záruku svobody a demokracie a málokdo ze současných sociálních vědců i politiků pochybuje o tom, že demokracie nevystačí s pouhou soutěží politických stran, jež je občanům částečně zprostředkována médii, a do níž občané jednou za čas vstoupí prostřednictvím voleb.
Občanská společnost by měla občanům nabízet především efektivnější zapojení do správy věcí veřejný. Široká občanská participace může také představovat značnou mobilizaci zdrojů díky využití široce rozptýlených informací a znalostí zajistit tak větší kvalitu výstupu demokratického politického rozhodování.
Občanská společnost by měla představovat především bohatou strukturu, kde dochází k vyhledávání, pojmenovávání a ověřování společenských zájmů a priorit, které podmiňují a ospravedlňují demokratický stát i politiku vlády. Zároveň zde také dochází k jisté selekci zájmů a hodnot.
Otázky k první kapitole:
ÚKOLY (první POT – slouží k průběžnému hodnocení):
V případě jakýchkoliv nejastností kontaktujte e-mailem či telefonicky tutora
2.Občanská angažovanost a jakou roli by měli plnit novináři v občanské společnosti
Občanská angažovanost (anglickycommunity involvement) je termín označující zájem o věci veřejné a aktivní účast v občanské společnosti. Občansky angažovaný člověk vykonává některé z následujících činností, považuje je za svou povinnost vůči společnosti.
Pravidelně se účastní voleb do zastupitelských orgánů obce i státu.
Sleduje politickou situaci ve sdělovacích prostředcích.
Zastává funkci v nějakém samosprávním orgánu.
Je členem politické strany.
Vyjadřuje se k veřejným záležitostem prostřednictvím petic, otevřených dopisů, demonstrací, stávek a podobně. Pomáhá organizovat takové akce.
Komunikuje se svými zastupiteli, klade jim otázky ohledně výkonu jejich funkce.
Účastní se veřejných diskusí o problémech společnosti, nevyhýbá se konfrontaci svých názorů s jinými.
Ve svobodných státech je právo na tyto aktivity garantované každému občanovi. V totalitních systémech bývá toto právo naopak potlačováno, aktivita je povolena jen, pokud jednoznačně vyjadřuje podporu vládnoucí straně.
2.1. Novináři jako hlídací psi demokracie
Těžko popřít fakt, že demokracie bez médií je více než omezená, dá-li se vůbec demokracií nazývat. Média dávají demokracii možnost vzniku, a ať už se přikloním k jakékoli definici demokracie, všechny vyžadují informovanost lidu. K tomu, aby médium povýšilo z informátora na hlídacího psa je zapotřebí investigativního přístupu.
Existence tzv. svobodných médií, (ta nesvobodná není možné považovat za hlídací psy, ale za jiná poslušná "zvěřátka”) ale není pro demokracii samospásná. Tvoří je novináři. Lidé, kteří jsou unavitelní, ovlivnitelní (vědomě i nevědomě, zdarma i za úplatu), k investigativní práci často málo kvalifikovaní a někdy politicky zaujatí. Myslící člověk se o politiku nutně zajímá. Člověk zajímající se a píšící o politice je z mého pohledu nutně politicky vyhraněný. Tím nemyslím nic extrémního. Je ale zkrátka dané, zda ho to táhne více doleva či doprava. Například v rámci politologie je za nutný předpoklad politologa považována politická objektivita. Existenci tvora v politice erudovaného, ale nezaujatého pokládám za sci-fi. Novináři mají také své povinnosti vůči šéfredaktorovi a závazky vůči chlebodárci, tedy majiteli média. Šéfredaktor vyžaduje denní přísun prodejních titulků na hlavní stránku či do upoutávky a majitelé zase zisk. A ten většinou vzniká na základě prodejních titulků z hlavních stránek a upoutávek.
Situace takového schopného, kvalifikovaného investigativního novináře tedy vůbec není jednoduchá. Navíc musí dávat dobrý pozor, aby jen tak trochu štěkal, případně mírně vrčel. Jakmile totiž kousne, bude kousnut taktéž, a to od prvně kousnutého, případně od regulátora. (Pokud ho dřív nezakousne vydavatel.) Do svého "to-do listu” si pak zapíše "NAJDI SI PRÁVNÍKA!” a do diáře termín soudního stání. Na několik měsíců až let má o legraci postaráno. Napadá mě tedy takové malé štěkací šestero:
Měj kontakty, ale s nikým nebuď kamarád!
Buď objektivní a "aktivně konfliktní” zároveň!
Splň denní plán, ale buď investigativní!
Zkoumej problém do hloubky! Hlavně to stihni prozkoumat do večera.
Pracuj dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale nezapomínej na vědomí a svědomí šéfa!
Štěkej a vrč, ale jen potichu. Rozhodně nekousej!
Ovšem primárně kousat by měl divák či čtenář, obecně tedy veřejnost. Investigativní novinář by měl "pouze” poskytovat návrh proč kousnout či ne. Taková kousací funkce vyžaduje větší míru porozumění od veřejnosti (a samozřejmě schopnost novináře nejen zjistit a definovat, ale i vysvětlit). Veřejnost má ale ještě více neduhů než samotný novinář. Jedním z hlavních nedostatků je fakt, že veřejnost je masa, jejíž IQ je v průměru nižší, než IQ jedince, kterého si každý novinář představuje jako svého ideálního čtenáře. A tak z pohledu ekonomického nezbývá, než psát TAK, ABY bylo pochopeno. Bohužel je ale psáno i TO, CO může být pochopeno. Rozlišovací schopnost jistě nění daná jen mírou inteligence, ale jistě i zájmem. Nezájem o politiku je často označován za syndrom postkomunistických zemí. A tak se moc těším, až budou pisatelé i čtenáři, volitelé i voliči z generace, která již postkomunistická není a začne se tedy zajímat více. Netknutost nové generace komunismem sebou nese i neznalost nebezpečí, které hrozí z každého nedemokratického systému. O to více bude potřeba štěkacích psů a kousací masy.
Použitá literatura: czwikileaks.cz/...
2.2. Plní žurnalisté v ČR úlohu hlídacích psů demokracie
Česká republika zůstává dodnes zemí, v níž se náruživě čte denní tisk. V roce 1995 četlo pouhých 10 miliónů lidí 14 deníků, jejichž průměrný náklad dosahoval od 40 000 až po téměř 339 000 výtisků denně. Češi také četli celou řadu týdeníků.
Dva největší české deníky, Mladá fronta Dnes a Právo jsou bývalá periodika komunistického režimu, která se pokusila transformovat se v zavedené, víceméně seriózní denní listy. Umožnil to pád komunismu v roce 1989, v jehož důsledku vzniklo soukromé vlastnictví sdělovacích prostředků a jejich nezávislé redakční řízení.
Tato nezávislost vyvolala očekávání mezi novináři, že vzniknou nové vztahy mezi vládou a tiskem. Doufalo se, že dovolí demokratický politický systém - nebo dokonce bude vyžadovat - aby nezávislý tisk sám rozhodoval, co jsou důležité zprávy, že je bude investigativním způsobem vyšetřovat a interpretovat.
Očekávalo se, že sdělovací prostředky zaujmou konfliktní roli hlídacího psa demokracie a budou schopny ovlivňovat politický proces a vládu. Kromě politické deregulace, kromě změn v politickém systému, přínosu nových technologií oživí i hospodářské změny a společnost sama svobodu tisku.
Co se stalo ve skutečnosti? Jsou čeští novináři natolik úspěšní , jak doufali, při kritické analýze politického procesu a při jeho ovlivňování? Vzbudil se český hlídací pes demokracie?
Doporučená a použitá literatura:
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace (Praha Portál 2007)
Kloskowská, Antonína: Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967.
Barker, Chris: Slovník kulturálních studií. Praha: Portál, 2006.
Reifová, Irena: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004.
Kol. autorů: Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996.
Beauvoir, Simone: Druhé pohlaví. Praha: Orbis, 1966.
Karsten, H.: Ženy – muži. Genderové role, jejich původ a vývoj. Praha: Portál, 2006. Řeháčková, D.: Reklama jako forma symbolického násilí na ženách. in Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2002/ I
Otázky:
1. Vysvětlete pojem občanská angažovanost?
2. Jak mohou novináři plnit roli hlídacích psů demokracie?
3. Co znamená pojem investigativní žurnalistika?
Colin Sparks, v článku The media as a power for democracy, Javnost (The Public), 2 (1), str. 45-59, poskytuje analýzu vztahu mezi sdělovacími prostředky a výkonem politické (a jiné) moci v demokratických společnostech:
"Podle mého názoru jsou sdělovací prostředky nutnou základní složkou každé nosné současné teorie politické demokracie. Není možné předložit ani tu nejomezenější formální definici demokracie, která by neuznala, jak základní roli hrají sdělovací prostředky pro fungování veškerých prvků demokracie."
Sparks užívá také výrazu "tisk jako hlídací pes demokracie". V rámci tohoto pojmu není tisk součástí "mocenské elity". Namísto toho "jedná na základě veřejnosti a zveřejňuje případy zneužívání moci vládou, státním aparátem či ekonomickými mocnostmi". Sparks dodává: "Motivem pro toto prospěšné jednání je buď občanské uvědomění novinářů anebo komerční hodnota tohoto druhu novinářské práce."
J.S. Ettema a T.L. Glaser v knize Custodians of Conscience: Investigative Journalism and Public Virtue, New York, Columbia University Press, 1998 interviewovali americké investigativní novináře, nositele prestižních novinářských cen, kteří působí v respektovaných čelných sdělovacích prostředcích. Dospěli k závěru, že novináři "mají možnosti jak zveřejňovat a rozšiřovat informace, které aktivizují smysl veřejnosti pro to, co je správné a to, co je špatné. Tím netvrdí, že mohou investigativní novináři diktovat morální hodnoty společnostem, v nichž působí. "Přispívají však k rozvíjejícímu se morálnímu dialogu ve svých společnostech".
Funkce novináře jako hlídacího psa demokracie vyžaduje pěstování tzv. konfliktní (adversariální) novinářské práce. Tato tradice vyžaduje, aby novinář činil více, než pouze přinášel fakta.
Aby byli schopni novináři komunikovat důležité znalosti o provozu lidské společnosti, musejí investigativní reportéři poskytnout faktům strukturu a význam. Ettema a Glaser argumentují, že reportéři mohou poskytnout faktům význam pouze tím, že jim poskytnou hodnotu, tím, že označí, co je správné.
Vyšetřování každého případu je zkouškou toho, jak to charakterizoval jeden reportér, "do jaké míry funguje společenský konsensus ohledně etických hodnot a do jaké míry tyto hodnoty platí za daných okolností".
Investigativní novinářská práce dokáže posilovat existující morální hodnoty anebo rozvíjí působnost nových etických pojmů tím, že je aplikuje pro nové situace. Investigativní reportéři proti udržují a rozvíjejí morální hodnoty ve své společnosti.
Ettema a Glaser však také poukazují na to, že investigativní novinářská práce sice na jedné straně je "dohledem na společenskou morálkou", ale zároveň je "morální neangažovaností". Existuje totiž paradox , který vzniká ze součinnosti adversariální, konfliktní novinářské práce a principy novinářské objektivity: "I když se od novinářů očekává, aby aktivně utvářeli normy pro morální soudy, konvence novinářské objektivity jim nedovoluje, aby otevřeně kritizovali nebo posuzovali morální soudy.
V rozhovorech s investigativními novináři zjistili Ettema a Glaser, že investigativní novináři rozumějí napětí mezi "objektivním odstupem a aktivní, konfliktní novinářskou prací". Jedním způsobem, jak lze toto napětí zmírnit, je objektifikace morálních měřítek. Většina novinářů konstatuje, že odlišují zjišťování faktů a jejich hodnocení. Charakterizují svou práci jako posuzování toho, co je "novinářsky významná zpráva", nikoliv jako co je významné pro etický úsudek. Dělají to tak, že výsledky svého pátrání vztahují vůči normám běžně přijímaného chování, zákonů, předpisů, uznávaných odborníků, statistik a zdravého rozumu.
V souladu s jinými autory argumentují Ettema a Glaser, že novinářská práce nikdy nemůže vytvořit trvalý, ideologicky uzavřený hodnotový systém. Může sice sloužit jako ospravedlňování dominantních hodnot, ale je důvod se domnívat, že slouží také jako prostředek změny těchto hodnot.
Tato perspektiva je zvlášť relevantní pro český tisk, neboť dominantní národní a společenské hodnoty" jsou v České republice od pádu komunismu zpochybňovány.
Tato studie napodobila přístup, jaký použili Ettema a Glaser ve své knize. Interviewovali jsme 22 českých novinářů či komentátorů české mediální scény. Rozhovory se konaly v roce 1997.
Existuje sedm strukturních překážek, které brání investigativní novinářské práci v denících v České republice:
paradox potřeby objektivního odstupu při aktivní konfliktní novinářské práci
omezení denní novinářské práce
ekonomické limity
stranicko-politická zaujatost
absence porozumění ve veřejnosti
poslušnost vůči mocným
nedostatek kvalifikace pro provádění investigativní novinářské práce
Paradox potřeby objektivního odstupu při aktivní konfliktní novinářské práci
Viktor Goméz, v roce 1997 editor anglického vydání časopisu The New Presence, zastává názor, že je dobře, že mají české deníky výraznou politickou orientaci, stejně jako mnohé západoevropské listy. Zcela objektivní novinářská práce se mu zdá suchá. Taková práce má podle jeho názoru menší dopad. Avšak mnoho mladých novinářů dává přednost objektivnějšímu formátu. Reportér deníku Právo Tomáš Rychlý konstatuje: "Jste-li dobrý novinář, sestavíte fakta dohromady. Záležitost samy vysvětlí a dovedou samy čtenáře k závěru. Názor se projevuje tím, jak sestavíte fakta dohromady."
V důsledku své majetkové diversifikace mají velké firmy, které vlastní denní listy, také jiné podnikatelské zájmy, které chtějí chránit. To někdy ovlivňuje postoj těchto listů ke skutečnosti.
Ekonomická omezení jsou násobena zahraničním vlastnictvím. Jana Šmídová pracovala pět let v Lidových novinách, než přešla do českého vysílání Svobodné Evropy. Konstatuje, že v ČR nyní vládne ekonomická cenzura, namísto někdejší cenzury politické.
Jiným příkladem je nejvýznamnější český deník Mladá fronta Dnes. Byl zprivatizován stejným způsobem jako Rudé právo. Redakční zaměstnanci převzali deník tím, že založili novou firmu a pak uchvátili původní jméno. Ale v případě Mladé fronty Dnes prodali akcionáři později deník s velkým ziskem zahraniční firmě.
Přestože uvalují zahraniční vlastníci na český tisk hospodářská omezení, paradoxně to také vedlo ke vzniku sebezahleděného tisku, který je izolován od zahraničí. Důvodem je to, že zprávy z domácí scény a informace o osobách na domácí veřejné scéně pomáhají odbytu novin. V době, kdy by měl tisk hledět směrem ven, to nečiní.
Victor Goméz, nedávný editor anglické verze časopisu Nová přítomnost, konstatuje: "Novináři existují v bublině. Po čtyřiceti letech izolace vládne stále ještě latentní tendence zaměřovat se na sebe." Je to prý většinou proto, že se veřejnost hlavně zajímá o současnou hospodářskou situaci. "Víc je zajímá debata o nezvyšování činží než o Nelsonu Mandelovi, protože se lidé v ČR cítí být zranitelní," konstatuje Victor Goméz.
Gomez dodává, že dokonce i otázky, které jsou velmi relevantní pro Českou republiku, jako například rozšiřování NATO, nejsou plně zkoumány českým tiskem tak, jak jsou zkoumány v sousedních zemích jako je Polsko. Gomez je přesvědčen, že je zvlášť znepokojující nedostatek informací v tisku o sousedních bývalých komunistických zemích. Lidé se prostě obrátili zády ke všemu v bývalém komunistickém bloku, snaží se od toho izolovat.
I když se ve své studii investigativní novinářské práce ve Spojených státech zaměřují Ettema a Glasser na intelektuální a nikoliv na ekonomickou podstatu žurnalismu, nicméně poznamenávají, že "intelektuální a hospodářské překážky jsou těsně spojeny". Čeští novináři sice nepociťují, že by zahraniční vlastníci otevřeně ovlivňovali obsah jejich listů, avšak vnímají klima nesvobody, které vzniklo v důsledku soukromého vlastnictví a komerční novinářské práce. R. Picard (Revisions of the "Four Theories of the Press", Mass Comm Review, 10, 1/2, str. 25-28) argumentuje, že západní volnomyšlenkářské myšlení postuluje, že přechod ke komerční tržní kontrole od státem řízeného trhu posílí svobodu projevu, protože stát přestane ovlivňovat tisk.
Avšak ekonomický vývoj v tisku během dvacátého století - zejména od druhé světové války - dokazuje, že tisk může být podřízen tržním silám, které také omezují svobodu projevu.
Milada Cholujová je ředitelkou Střediska nezávislé žurnalistiky v Praze. Konstatuje, že ať novináři zastávají jakýkoliv názor, extrémní články tisku jsou destruktivní. "Před rokem 1989 bylo všechno zobrazováno jako dobré. Nyní je všechno zobrazováno jako špatné," dodává Cholinová: "Nevím, jak to působí na psychologii čtenářů."
V současnosti většina českých novin, jak se zdá kritizuje vládu. Většinou dnes lidé vědí, že hospodářská spoušť , v níž se ocitli, je důsledkem bigotního postoje českých sdělovacích prostředků začátkem devadesátých let.Což lze chápat i jako nedostatek veřejného porozumění.
Jiří Pehe, který býval analytikem pro Svobodnou Evropu, se domnívá, že změna bude trvat celé generace: "Vytvořit občanskou společnost a demokratického ducha trvá velmi dlouho!" konstatuje.
Jakým způsobem můžete proměnit někoho, kdo prožil čtyřicet let, většinu života, v komunistickém systému, ve snášenlivou osobu? Před rokem 1989 byli všichni oficiálně stoupenci komunistického systému. Když však zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že většina lidí komunismus nemilovala, nenáviděla ho. nyní, když zaryjete trochu hlouběji, zjistíte, že lidi nenenávidí demokracii, ale demokraty nejsou. Nemají zájem o to naslouchat, něco se naučit a vyměňovat si názory.
Historicky vzato, Češi respektovali autoritu, ať to byla autorita krále, prvního tajemníka nebo prezidenta. Ale tak, jak to popisují novináři, tato praxe se zdá jít za respekt a připomíná spíše poslušnost. Novináři projevují poslušnost vůči autoritám dběma způsoby, důsledkem obojích je autocenzura. Prvním způsobem je ignorování citlivých témat. Tomáš Rychlý z deníku Právo konstatuje, že Mladá fronta Dnes a ostatní české listy prostě ignorují citlivá témata, jimiž se zabývá Právo, jako je restituce církevního a sudetoněmeckého majetku. Rychlý však přiznává, že kritika prezidenta Havla, který má ve sdělovacích prostředcích značné konexe, je do určité míry tabu i v deníku Právo. "Myslím, že je to velmi nebezpečné, protože můžete manipulovat nejen obsah určité zprávy, ale i všeobecný proud myšlenek o prezidentovi," uvádí Rychlý. Jako příklad cituje diskusi o vyměňování ministrů na hospodářských ministerstvech, což byla kontroverzní otázka, k níž se Havel odmítl vyjádřit. Avšak žádný novinář se nezmínil, že o tom Havel nechce mluvit.
Druhý způsob, jímž novináři projevují poslušnost vůči autoritě, je, že prostě píší, co se jim řekne. Ross Larson z týdeníku Prague Post konstatuje, že často vidí mnoho tiskových stenografů, jak si pečlivě zapisují výroky vládních činitelů, ale to je všechno. "Vláda je přece služebníkem občanů a občané mají plné právo se dožadovat, co vláda dělá," konstatuje Larson.
I když jsou reportéři povzbuzováni, aby hloubkově zkoumali informace, které zjišťují, a mají na to čas, nemají často kvalifikaci a zralost na to, aby to učinili efektivně. Jedním důvodem je to, že reportéři v Praze jsou relativně mladí. Například, ve věku třiceti let byl v roce 1997 Jan Lipold v domácí rubrice Mladé fronty DNES jedním z nejstarších novinářů.
Politolog a nezávislí analytik Jiří Pehe konstatuje: "Samozřejmě existuje rozpor, protože lidé, kteří žili za komunismu, mají ohnutou páteř, ti, kteří komunismus nezažili, jsou v pořádku, ale chybí jim potřebné historické povědomí."
Tento problém se netýká jen mladých novinářů. Jan Jirák z fakulty společenských věd na Karlově univerzitě konstatuje, že je za posledních pár let složitější učit studenty, protože upadají všeobecné historické a kulturní znalosti. Jiří Pehe poukazuje na to, že mnoho mladých novinářů píše komentáře, aniž by znalo kontext. Milada Cholujová z Centra nezávislé žurnalistiky souhlasí: "Najednou máte celou generaci lidí, jimž je kolem dvaceti, kteří píší komentáře a nemají absolutně žádnou zkušenost. Někdy jsou tyto výplody docela legrační, pokud to ovšem není tragické."
Je jasné, že český tisk prošel od roku 1989 obrovskými změnami. Ale je také jasné, že změny se týkají daleko více vnějších rysů - nešlo o skutečnou obnovu. Změnila se fasáda, nikoliv podstata. Zatímco česká novinářská práce poskytuje fórum pro politickou debatu, reportéři, redaktoři a analytikové, interviewovaní pro tuto studii, zastávají názor, že novináři mají menší vliv na vládu a na společnost, než co očekávali od situace po takzvané sametové revoluci.
Analýza rozhovorů s reportéry, editory a analytiky, nalezla sedm strukturálních překážek, bránících investigativní novinářské práci:
paradox objektivního odstupu a aktivní konfliktnosti
omezení denní novinářské práce
hospodářská omezení
stranicky politickou zaujatost
nedostatek porozumění od veřejnosti
poslušnost vůči autoritě
absence investigativních schopností
Tyto překážky jsou externí i interní. Některé překážky, jako stranicko-politickou zaujatost a poslušnost vůči autoritám, si vytvořili v mysli novináři sami.
Podkladem některých těchto osobních nedostatků je u některých novinářů vznosná představa novinářské práce a sebe samotných jako novinářů. Někteří novináři jsou prostě příliš optimističtí a příliš velký dojem na ně dělají jejich vlastní politické styky.
Je také možné, že někteří dokonce považují novinářskou práci za "poslání". – viz. přednáška J. Horvátha (Media Democracy, and media freedom in Eastern Europe, 1992, přednáška pro 42. výroční konferenci International Communication Association, Miami, Florida), na které konstatuje: "Ve východní Evropě jsou novináři více jako spisovatelé a umělci, a obráceně. Spolu s novináři mají spisovatelé jakési mesiášské poslání - chtějí být mluvčím občanů. Ale tentýž názor zastávají noví politikové, kteří si myslí, že příliš svobodný tisk je veřejnosti i jejich režimu nebezpečný.
Použitá literatura:
Otázky:
4. Vznik a význam prostředků masové komunikace
Význam masových médií tkví mimo jiné i v tom, že média jsou zdrojem moci – potenciálním prostředkem vlivu, ovládání , prosazování cílů. A pochopitelně, že tyto cíle mohou být, jak ve veřejném, tak i v čistě soukromém zájmu. Ideální kompilací je, když je soukromý zájem vlastníka média, společenské poptávky a veřejného zájmu v souladu.
Typickým příkladem je, že vlastník mediálního impéria (mediální podnikatel) se nechce smířit s korupčním prostředím, což je vnímáno i jako společenský zájem a také veřejný zájem, nebo-li zájem občanů, kterým se nelíbí korupční prostředí, které často omezuje jejich schopnosti a svobody a přináší uměle vytvořenou nerovnost mezi lidmi.
Média jsou také prostředím, chcete-li arénou – a to na národní i mezinárodní úrovni, kde se odehrává řada událostí z veřejného života.
· významným zdrojem výkladů sociální reality a představ o ní, média jsou místem kde jsou vyjadřovány změny v kultuře
· zdrojem uspořádaných a veřejně sdílených významových soustav,které empiricky a hodnotově vymezují co je normální
Související články