Václav Prokůpek: Byl Karel I. dobrým monarchou

17.srpna 2014 vzpomeneme 127. výročín arozeníposledního rakouského císaře Karla I.

Nyní se říkává, že to všechno je už dávno pryč, a že s tím již nemáme nic společného. Zamyslíme-li se však nad touto skutečností hlouběji, neubráníme se hlubokému smutku nad tím, že zánikem tohoto císařství zanikl jeden ze dvou nadpřirozených řádů společenského bytí lidstva, svědčícího o přítomnosti Boha zde na zemi. Katolický stát byl totiž jedním z těchto dvou svědků Boha. Tím druhým svědkem je katolická Církev, která své vnitřní duchovní utrpení prožívá od času II. Vatikánského koncilu. Svatý Boží řád má být totiž ve světě representován jednak Církví, universálním ústavem spásy, vedoucím lidi k věčné spáse, jednak státní moci, která má lidi vést k tomu, aby před tváří Boží jednali zodpovědně, tak jak jednat mají.

Do boje o přežití Božího státu v jemu vlastní monarchické struktuře byl postaven právě císař Karel, poslední katolický panovník, aby svými myšlenkami i svým dílem prokázal, že monarchie by mohla být nadějí pro budoucnost lidstva, tím nejlepším státním zřízením jakého by se mohlo všem národům dostat. Císař Karel se stal posledním velikým představitelem Božího státu, chápajícím státní i svoji vlastní moc jako moc danou mu Bohem, za kterou se též cítil být Bohu odpovědným. V tomto mladém, ve dvacetidevíti letech na trůn povolaném císaři nám Boží prozřetelnost ještě jednou dala znamení své přítomnosti, poslední zásvit světla před nocí totalitních režimů, diktátorských a zesvětštělých států, postrádajících vazby na Boha, států, jaké známe v dnešní době.

V Božím znamení posledního katolického císařství nám rozzářil obraz člověka milého Bohu, obraz zbožnosti, oddanosti Bohu a lásky ke svému lidu, tak jak se nám zjevil v postavě krále Davida. Láska císaře Karla k jeho poddaným se projevovala jeho účastí na jejich osudu i účastí na životě celých jeho národů, srdečným vztahem vůči lidem z jeho prostředí i vůči lidem z řad jeho prostých poddaných, při neformálních setkáních s poddanými z měst i venkova. Jeho vztah prosté srdečnosti k bližním, kterým si získával srdce všech lidí, byl všeobecně znám. Se svými poddanými se setkával velice rád a jeho schopnost k navazování kontaktu s nimi byla pro něho charakteristická. O situaci v říši se vždycky snažil vytvářet si svůj osobní, vlastním prostředím neovlivněný obraz, a ani v době kdy již byl císařem, nikdy neváhal navštěvovat své vojenské jednotky přímo na frontě. Válečné hrůzy, které při těchto návštěvách poznával, hluboce ovlivňovaly jeho snahu ukončit toto krveprolévání co nejdříve. Avšak spojenecká smlouva Rakouska s Německem mu nedovolovala porušit svazky věrnosti a velela mu vytrvat ve společném boji až do konce. Válka si vyžadovala společného postupu, vzájemné podpory armád a společných konsultací bojových situací.

Vystoupení ze spojeneckého svazku a jednání o separátní mír by nebylo ničím jiným než zradou a opuštěním Německa v krajní nouzi. Mírové iniciativy císaře se proto omezily na pouhý konsultativní styk s Francií, prostřednictvím jeho švagra Sixta Bourbona-Perma, bratra jeho manželky, císařovny Zity. Přestože však šlo o pouhé sondování možnosti ukončení války v co nejkratší době, bylo indiskrecí francouzské vlády zneužito i těchto pokusů o mír, jako prostředku pro veřejnou diskreditaci císaře.

V rakouské monarchii se opět začaly rýsovat staré národnostní problémy, pro jejich řešení byl ovšem ve stávajících válečných dobách ten nejméně vhodný čas, neboť národnostní reformy si vždy vyžadují dostatek času na rozmyšlení. I v přístupu i otázkám se však císař Karel projevoval jako mimořádná osobnost, jako skutečný otec svých národů. Již v minulém století, v roce 1867, kdy se monarchie v důsledku nacionalistických a emancipačních snah podunajských národů ocitla v krajním nebezpečí rozpadu státu, bylo nalezeno řešení ve vytvoření rakouskouherské personální monarchické unie, jako nového jednotícího faktoru císařství. Ovšem i jiné národy - Češi, Slovinci a Chorvaté - se snažily vytvořit své vlastní státy a emancipovat se tak od ústřední císařské moci. Císař Karel měj již dávno v plánu přeměnu císařskokrálovské monarchie na spolkový státní útvar rovnoprávných národů, který by nahradil dosavadní dualistický, rakouskouherský model císařství. V jím zamýšleném státní útvaru by měl císař představovat garanta jednoty, který by byl suverénním správcem volného rozvoje všech národů sjednocených v císařství.

Již v roce 1913 vyjádřil tuto svoji představu německému katolickému filosofovi a publicistovi Wilhelmu Foersterovi: "Ani v nejmenším se neobávám snah po sebeurčení národů, pokud nesměřují do neurčita, mimo rakouskou realitu. Jestliže všem jednotlivým národnostním skupinám velkoryse zajistíme maximální prostor pro jejich národní specifikum, pro rozvoj jejich kulturní svébytnosti a jejich jazyka, zkrátka pro plné uplatnění jejich národnostních snah, pak se v takových nových formách státnosti budou cítit tím více sjednocenějšími s říšským celkem a samy se vyrovnají s neživotnými nacionalistickými výstřelky. Rakousko je tím posledním státem, který by chtěl svému obyvatelstvu vnucovat jednotu zvenčí - jednota říše musí vyplynout z mravního pocitu jednoty jeho národů samých. Národnostní rozvoj by však neměl jít cestou agresivní sebestřednosti, egoismu a vzájemné isolovanosti, jak se to již dávno stalo v jiných evropských zemích, ale měl by se organicky rozvíjet v harmonické jednotě říše, administrativně řízené formou spolkového státu, jehož garantem a živým jednotícím prvkem by byla osoba císaře.” "Vím, řekl tehdy Foersterovi budoucí císař Karel I., že tisíce lidí ze všech národů již dlouho volá po takovém řešení, avšak již málokdo v této říši chápe na jakém principu jsme vlastně v tomto jihovýchodním prostoru Evropy byli sjednoceni. Rakousko není ani německým, ani slovanským státem. Němci jsou sice zakladateli dunajské monarchie, avšak dnes tvoří menšinu obklopenou a prostoupenou dalšími rozvíjejícími se národy, mezi nimiž mohou zaujímat místo vůdce mladších kultur pouze tehdy, budou-li sami příkladem vysoké kultury a pokud budou novým, rozvíjejícím se národům vycházet vstříc s láskou, úctou a velkorysostí. Snahám po dosažení takového stavu jsou však všechny národy spíše ještě mnoho dlužny. Udělejme konečně čáru za chybami, kterých jsme se my všichni v minulosti dopouštěli!”

Federativní uspořádání říše mělo vyrůst ze společné snahy obyvatel všech jejích národů. Své provolání k nim zveřejnil císař Karel 16.10. 1918. V té době však již naplno ožila idea rozpadu Rakouska - Uherska, živená západními mocnostmi, slibujícími vznikajícím národnostním státům podporu a územní zisky, především na úkor Uherska. Říše již byla k smrti oslabena únavou z války, bídou obyvatelstva způsobenou selháním zásobování potravinami i vojenskými neúspěchy při obraně říšských hranic. Vzniká Československo, odmítající svoji příslušnost k říši. I Slovinci a další jihoevropští Slované se již cítí být spojeni se Srby v jihoslovanské unii, pozdější Jugoslávii. Velká amnestie, vyhlášená císařem v roce 1917 jako akt dobré vůle, nepřinesla v kruzích představitelů protirakouského odboje očekávaný kladný ohlas. A německy cítící rakouští nacionalisté žádali zase připojení Rakouska k Německu, které jim vždycky imponovalo. Právně oni to byli, kteří nechali císaře na holičkách. Zmíněné provolání k národům se tak stalo poslední nabídkou císaře a jeho dosud nedotčené vlády dvanácti národům říše, ve kterém se jim nabízely veškeré svobody příslušející nezávislým národům, harmonicky spojených v jediném císařství, administrativně spravovaném jako spolková říše. Monarchie tehdy ještě měla dost vnitřních sil k zachování jednoty, avšak nejrůznější politické kliky, vystupující jako představitelé vůle národů, si zachování takové jednoty nepřály. Císař Karel ve svém provolání k národům zdůrazňuje svou vůli, aby si každý národ ve svém národním prostoru vytvořil vlastní státní moc.

Dále pak ve svém provolání říká:

"Má vláda je bezvýhradně při podniknout všechny kroky ke znovuvybudování Rakouska. Vyzývám všechny národy, na jejichž sebeurčení bude nová říše založena, aby spolupůsobily k budování národních rad, které by ve spolupráci s mojí vládou byly schopny zajistit realizaci této myšlenky. Kéž naše vlast, posílena svorností všech okolních národů, projde všemi válečnými bouřemi jako jednotný svazek svobodných národů.”

O ztroskotání císařovy snah o znovuvybudování monarchie a záchranu císařství se však neblahým způsobem zasloužilo krátce předané vyhlášení presidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů. Toto vyhlášení bylo založeno na zásadách liberálních svobod, demokratické rovnosti a bratrství mezi národy, tedy na principech Francouzské revoluce, jejichž ovocem však bývá pouze egoistický nacionalismus, ten smrtonosný zárodek rozkladu jakékoliv universální říše, stavěné na myšlence svobodné volby jednotného společenství všech národů takové říše. Císař Karel chápal říši striktně v tomto smyslu jako státní útvar přísně nadnárodní: "Nemohu být nějakým národním knížetem v tom smyslu, že bych zde byl pouze pro jeden národ. Musím být jak Rakušanem, tak Maďarem, Tyrolákem, Čechem, Chorvatem atd. Musím zde být prostě pro všechny.” A to je ta původní říšská idea středověkých císařů v celé své čistotě. Všechny císařovy pokusy o uzavření mírové smlouvy s vítěznými mocnostmi však byly neúspěšné. Na císařské Rakousko se již nehledělo jako na partnera pro jednání, ale jako na něco již neexistujícího. Odpověď západních mocností na nabídku mírového jednání byla ledově chladná: "Nyní, kdy se národy dosavadní rakouskouherské monarchie rozhodly podunajský stát rozpustit, považuje Francouzská republika (Velká Británie, Spojené státy) jednání s vládou Vaší císařskokrálovské Výsosti za bezpředmětné.”

A to se stalo v době, kdy ještě existovala oficiální vláda Rakouska-Uherska a kdy k žádnému revolučnímu svržení císařství dosud nedošlo. Úmysl zničit habsburskou monarchii byl zde jasný. Musely zde prostě vzniknout samostatné státy, a to především proto, aby Německo ztratilo podporu svého silného a východního spojence, Rakousko-Uherského císařství. Balkán se tak však stal zdrojem novénestability (pozn. red., což je zvláště zřetelné v posledních letech po rozpadu Jugoslávie) a nakonec po druhé světové válce - se stal obětí komunistického Ruska a ocitl se za železnou oponou. Takový byl výsledek onoho záměru zničení monarchie. Když se v prvních listopadových dnech osmnáctého roku ozývaly varovné hlasy, že by ve Vídni a Budapešti mohlo dojít k nepokojům, které by osobně mohly ohrozit i císaře, tento odpověděl:

"Myslíte si, že by to mohlo být nebezpečnější, než kdybych císař a nejvyšší velitel armády v zákopech? To co moji vojáci dokázali konat pět let, to mají nyní právo očekávat ode mne, totiž abych zachoval pevnost a věrnost, a neopustil své postavení.”

Zatím se vytvořilo německorakouské národní shromáždění, jehož president obdržel od Wilsona poselství, prohlašující, že se prý nyní "podařilo dosáhnout osvobození z rakousko-uherské vlády” a vyjadřující touhu potom, aby "lidský rod v dějinách nového věku již nikdy nebyl poskvrněn nelidskostí.” Jak naivní utopie! Odstoupení a vzdání se trůnu císař odmítl. Pro jeho abdikaci byla tedy zvolena jiná formulace, říkající, že císař "bude vykonávat vládní úkoly až do rozhodnutí lidu německého Rakouska.” Císař Karel totiž velice citlivě rozlišoval mezi vůlí národa a činy politických klik manipulujících občanstvo.

11.listopadu 1918, na svátek sv. Martina, podepisuje tedy císař svoji abdikaci, avšak i v ní se ještě ukazuje být velikým představitelem svých národů. Otec národů tak pod nátlakem opouští své děti, aby svým odstoupením předešel inscenačně připravené revoluci a krveprolití, tím však ještě nepřestává být jejich otcem.

Svoji lásku ke svým národům a sílu k odmítání nátlaku na svoji osobu, aby se zřekl trůnu, čerpal císař Karel z vědomí svého poslání, které mu jako suverénovi bylo svěřeno samotným Bohem. Císař Karel chápal stát jako útvar pocházející od Boha, nikoliv od lidu. Každá legitimní moc totiž pochází od Boha. A jen takové pojetí státu dává možnost chápat jej jako společenský útvar daný "shůry”, jako onen Boží stát svatého Augustina, který je opakem státu "zdola”, toho světského státu, jak jej dnes chápe moderní myšlení tohoto světa. Představitelé moderního státu se necítí být vázanými na Boha. Avšak královstvím Krista se může státu pouze takový státní útvar, jehož representanti se hlásí k Bohu. Byla to právě slavnostní korunovace císaře Karla na krále Uherska, konaná 30.prosince 1916 podle tradičního středověkého obřadu, která tak značně posílila jeho niterné přesvědčení o poslání panovníka jako Božího vyslance. Korunovací je totiž panovník posvěcován na bojovníka za Boží práva na tomto světě. Korunovační obřad probíhá podle vzoru kněžského svěcení. Rozhodující otázkou je, zda je kandidát korunovace takového důstojenství hoden. Vystupuje na stupně oltáře a skládá královskou přísahu, kterou se zavazuje dbát zákonů země, chránit je a zasazovat se za rozkvět katolické Církve a jemu poddaného národ. Pak se zpívají litanie ke všem svatým, zatímco král, pohroužený v hluboké modlitbě, leží před stupni oltáře. Pak následuje jeho žehnání, udělované arcibiskupem a svaté pomazání olejem katechumenů. Slova pomazání vyjadřují úzké spojení pomazaného s Kristem: "Nechť Bůh, Syn Boží Ježíš Kristus, pomazaný Otcem olejem radosti před všemi svými druhy, sám vyleje skrze Ducha Utěšitele tento svatý olej na Tvoji hlavu a dá mu proniknout až do nejhlubšího nitra Tvého srdce. Kéž si skrze toto svaté, viditelné pomazání zasloužíš získání neviditelných dober, potřebných ke spravedlivé vládě v tomto věku, a pak i k věčnému panování s Ním, který jako jediný bezhříšný Král žije a veleben bude navěky.”

Pak, po slavnostním zaznění fanfár, se začíná vlastní pontifikální obřad uvedení panovníka do jeho funkce. Po liturgickém čtení nastává akt předávání insignií. Za působivých modliteb je panovníkovi nejprve předán říšský meč. Pak - jak tomu bylo při této korunovaci císaře Karla na uherského krále - byla mu primasem a zastupujícím uherským palatinem nasazena svatoštěpánská koruna: "Přijmi tuto říšskou korunu z nehodných, přece však biskupských rukou, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Věz, že je symbolem svatosti, cti a udatnosti, a že jejím přijetím přijímáš i účast na našem úřadě. Neboť tak jako jsme my uznávanými pastýři duší, tak Ty máš být opravdovým služebníkem Božím ve viditelném světě a jako udatný obránce Církve Kristovy stát při nás jako ochránce proti všem nepravostem, jako dobrý správce a úspěšný panovník říše, který Ti byla Bohem dána a svěřena do Tvého vedení skrze náš úřad, zastupující apoštoly a všechny svaté.”

Závěrečným aktem je předání žezla: "Staet retine - zde stůj a pevně drž své místo, které Ti bylo přiděleno Bohem.” Pak již následuje slavná mše.

Král je synem Církve. Slavnostním požehnáním, pomazáním a korunovací se vyvolený panovník dostává do zvláště blízkého vztahu k Bohu, a v plnosti svých královských úkolů se tak právem může považovat za prostředníka Bohem sesílané spásy. Svojí korunovací je zařazen do oblasti posvátna a samým Bohem učiněn "vůdcem národa.horlitelem pro spravedlnost a obhájcem svaté Církve a křesťanské víry”, jak se říká v příslušných modlitbách.

Ten posvátný, krále zavazující program jeho vlády je klasickým způsobem vyjádřen v symbolice staré německé říšské koruny, kterou dnes můžeme obdivovat při návštěvě Vídně. Je to symbol, který k nám nepřestává hovořit ani dnes. Koruna je složena z osmi zlatých desek, posázených týmiž drahokamy a perlami, které zdobily i hradby božského Jerusalema v Janově apokalypse. I celkový počet desek je symbolický a vyjadřuje zdokonalení přírody působením Boží milosti. Čtyři desky jsou pouze posázeny drahokamy. Dva z dalších čtyřech, malbou zdobených desek zobrazují jednak krále Davida - tato deska nese nápis: "Počestný král si libuje ve spravedlivých soudech” - jednak krále Šalamouna s nápisem: "Boj se Boha a varuj se nespravedlnosti.”

Císařství je ve smyslu této symboliky zakotveno v království Davidově, na které spočívá Boží požehnání.

Lze si snadno představit, že právě toto chápání státu bylo hlavním terčem útoků nepřátel katolické víry, a že habsburské císařství muselo být ve jménu sekularisace - zesvětštění a odvrácení od Boha - zničeno, aby pak po zborcení trůnu mohl být započat tím intensivnější útok i na oltář. Katolické království bylo totiž pevným valem proti útokům nepřátel víry. Pevný vnitřní postoj a vědomí svého poslání, které mu bylo dáno Bohem, si však rakouský císař a král uherský zachoval i po své vynucené abdikaci. Již v březnu následujícího roku musel opustit Rakousko, neboť v době jeho pobytu v Eckartsau došlo na politické scéně k dalším změnám. Ze svého švýcarského exilu podnikl císař Karel, jako uherský král, dva pokusy o restauraci království v Uhrách. Po krátkém panství bolševiků se tam vlády zmocnila armáda. Parlament přitom rozhodně trval na království. Říšský zástupce Mikuláš von Horthy měl řídit státní záležitosti až do chvíle, která by byla příznivá pro návrat krále a jeho převzetí státní moci. Avšak Horthy restauraci království stále oddaloval. Král se však nicméně cesty do Uher odvážil. Do země se dostal vlakem, vybaven odpovídajícím pasem a podporován Francií. V očekávání příznivého přijetí říšským zástupcem navštívil jej král osobně v jeho sídle v Budapešti. Horthy však považoval prohlášení restaurace královské vlády za předčasné, zdál se být překvapeným a zaujal k plánovanému postupu odmítavý postoj. Ani po dvouhodinové ostré výměně názorů, kterou nám Karel zanechal zaznamenanou, nebyl říšský zástupce ochoten předat králi moc, pod záminku obavy ze zásahu vítězných mocností a států obklopujících Uhersko. Nepřesvědčila jej ani argumentace přislíbenou podporou Francie v případě, že se předání moci králi uskuteční. Horthy tak porušil přísahu věrnosti králi a stal se zrádcem. Karel vydaný do jeho moci a ohrožený i možností ocitnouti se v zajetí tohoto, nyní mocí opilého muže, odložil tedy celou tuto záležitost, ale rozhodl se v Maďarsku zůstat. Opustil Budapešť a hodlal vyčkávat dalšího vývoje událostí mimo hlavní město. Avšak isolován a vystaven neustálému tlaku, musel se nakonec opět vrátit do Švýcarska a za pokořujících podmínek hledat nové bydliště. Povolení k pobytu dostal na šest měsíců.

Doba povoleného pobytu rychle plynula, a tak s vědomím svých povinností zákonného krále a povzbuzen papežem Benediktem XV., rozhodl se k druhému pokusu o restauraci království v Uhrách, tentokráte za podpory jemu věrné armády. Bylo naplánováno překvapivé tažení na Budapešť a obsazení vládních budov. Avšak i tento pokus selhal a král se 24.10.1921 stal zajatcem říšského zástupce Horthyho.

Byl vypovězen a na parníku pak plul dolů Dunajem, dále Černým mořem, minul Cařihrad a po proplutí Středozemním mořem vyplul kolem Gibraltaru na širý Atlantik. To bylo poslední rozloučení Evropy s posledním císařem, který dosud vládl v tradici Svaté římské říše, a který nyní tuto zahynulou říši a Evropu opouštěl. 19.listopadu, na svátek sv. Elisabety Thüringské, uherské královské dcery a vyhnankyně lásky, přistává loď ve Funchalu. I odtud se král pokoušel udržovat přes své důvěrníky styky s Uherskem. Jelikož pobyt v městském hotelu byl pro císaře nacházejícího se ve finanční tísni příliš drahý, rozhodl se vzdor chladnému počasí přesídlit do jedné vily v horách, kterou jemu a jeho rodině - která se zatím rozrostla na sedm dětí - přenechal jistý příznivec. Ve vlhkých, špatně vytápěných a uboze zařízených pokojích onemocněl však císař smrtelnou chorobou. Všemohoucí Otec přijal jeho smírnou oběť života. V záchvatech horečky i ve smrtelných zápasech ukazovalo se vždy císařovo zbožné, věřící a ryzí srdce. Nikdy jej neopouštěla starost o jeho národy, které mu Bůh svěřil. V okamžicích jasného vědomí říkával: "Proto musím tolik trpět, aby se mé národy mohly opět spolu sejít”, a rovněž tak říkal: "To, že jsem korunovaným králem Uher, to mně nikdo vzít nemůže.” A před svou smrtí vyznal: "Vždy jsem se snažil vidět ve všem co nejjasněji záměry Boží a tyto jeho záměry sledovat co nejdéle.” Se slovy: "Milý Ježíši, přijď - Ježíši!” odevzdal pak svoji duši Stvořiteli. Bylo to 1.dubna 1922, ve stáří necelých 35 let.

Již rok po jeho smrti byl na popud prvního presidenta Rakouské republiky zahájen proces jeho svatořečení. Mnohým utlačovaným a trpícím lidem se na jeho přímluvy dostalo od Boha vyslyšení.

V očích světa byl ovšem odbytou veličinou. Svým životem se však připodobnil svému božskému Mistru, tomu dobrému pastýři, který položil život za své blízké. Z boží vůle vystoupil do nebeských výšin, aby spolu s Kristem vládl své říši a aby se stal přímluvcem za svůj lid. Však také o něm sv. Pius X. řekl, že "bude požehnáním pro své národy, avšak až po své smrti.”"

Postava císaře Karla se tyčí nad moderní dobou jako postava vládce, spojovaného se západoevropskou středověkou panovnickou tradicí, na jejímž počátku stál císař Karel Veliký, chápající státnost v augustinovském smyslu "Božího státu”. A císařem Karlem Rakouským se tato slavná císařská tradice opět uzavírá. Na počátku i na konci této říšské tradice stál panovník jménem Karel - Karel I. Veliký a Karel I. Rakouský, ztělesňující myšlenku Rakouské říše jako ideálního zbytku Svaté říše římské německého národa, universálního katolického státu, postaveného na Božím majestátu a směřujícího k Bohu. Panovníkova manželka, císařovna Zita, o něm řekla: "Císař Karel byl svým rodem, výchovou i osobností tím nejpřesvědčenějším bojovníkem za prosazení říšské myšlenky. Říšská idea habsburského typu, kterou representoval Karel, byla postavena na křesťanském základě, vylučujícím jakékoliv nacionalistické a materialistické představy. Taková říše nemůže být říší jediného národa, nebo nějakou mnohonárodní říší s jedním privilegovaným národem v čele. Taková představa říše by vnitřně sama sobě protiřečila, podobně jako představa říše, která by měla být vybudována na nějakém jiném náboženském duchovním základě.”

Znamená však zničení této říše definitivní konec? Vladařství bylo sice protikatolickými mocnostmi jeho posvěceným nositelům odejmuto, a samo pojetí vladařství bylo zesvětštěno. Trůny byla skáceny. Stejným způsobem se vede boj proti Církvi a oltáři i v době nejnovější - zesvětšťováním, desakralisací a tlakem na představitele moci zdola. Otázkou znovunastolení katolické monarchie souvisí úzce s otázkou autenticky katolického jednání papeže. Kdy opět zasáhne moc Boží, aby zachránila svoji svatou Církev? A kdy dá opět vzniknout nějakému katolickému státu ve střední Evropě, v tomto srdci křesťanstva a ohnisku duchovních, novozákonních dějin spásy? Odpovědí na tyto otázky se lze pouze domýšlet ve světle La Saletty a Fatimy.