Když voják NATO prosil Srby o milost

Václav Prokůpek: Bosenský veterán kritizuje zbabělé důstojníky

Pavel F. byl dvakrát ve válečné Jugoslávii. Viděl klečet svého spolubojovníka před srbskými ozbrojenci a prosit o milost. Byl svědkem nešikovnosti i lajdáctví českých důstojníků. Ví o pašování zbraní. Ve všedním životě však příliš neobstojí. Kvůli penězům by se klidně vrátil zpět do války.

Pavel se rozhodl po 18 měsících základní vojenské služby a po roce, který strávil v civilu přihlásit na svoji první misi u UNPROFOR. V té době si vydělával dost málo peněz, nic ho nevázalo a tak se společně s kamarádem domluvili a přihlásili se na Vojenské správě, a protože neměli moc zájemců, vzali je okamžitě. Všechno proběhlo velmi rychle, ani se nenadáli a ocitli se v Jugoslávii. Tenkrát to byla ještě Republika srbská krajina. Pavel tvrdí: "Odešel jsem tam jen za penězi. Rozhodně v tom nebylo žádné hrdinství. Jen peníze."

Okamžik, kdy si uvědomil, že se musí mít na pozoru a že nejdůležitější je jeho život, nastal hned první den. "Přiletěli jsme do Zábřehu a pak nás rozvezli na roty. Tam jsem poprvé viděl tzv. tanga. Jsou to pozorovací stanoviště v zóně separace, která slouží k sledování obou znepřátelených stran. Tady jsem poprvé slyšel výbuchy min," vypráví Pavel a pokračuje: "Ještě týž den to začalo bouchat. Zafoukal vítr, zlomila se větev a spadla rovnou na minu. Když to pak řachne padesát metrů od Vás, padnete obličejem k zemi a na nic se neptáte."

Ve válečném konfliktu je možno hodně krást a páchat trestnou činnost pod rouškou války. Podobné praktiky se uplatňovali i na této misi. Nedá se to sice nazvat přímo kradením, protože šlo údajně spíše o vyměňování. Když Chorvaté vyhlásili embargo a došel chlast, nebylo co pít a tak se šlo za Srby a vyměnila se kořalka za naftu. "Jednou mě jeden Srb požádal o krabičku cigaret. Já mu ji dal a on mi za ní dal granát. Ostatní vojáci si ledasco odvezli domů. Třeba malou minu, která je z plastu. Dobře se schová i v kapse a detektor ji nezjistí. Jak říká Pavel, dala se v téhle válce sehnat takřka jakákoli zbraň od "kalašnikova" přes kulomet, pistoli až po malý samopaly tzv. "uziny".

Ty jsou malinký asi jako pecen chleba a tak se přes hranice pašovali většinou zapečené v bochnících. "Já jsem si odtud nic podobného nepřivezl. Jediný, co jsem provezl skrz hranice byl chlast a cigarety. Nechtěl jsem zbytečně riskovat. Kdyby na mě na čáře náhodou přišli, byly by z toho zbytečné komplikace," vysvětluje Pavel.

Se Srby se dalo vyjít, i když je to zvláštní národ. Jeden den byli mílí a druhý den by všechny klidně postříleli. "Mohli jsme jim dát to, co jsme nesnědli jako třeba mléko, jogurty a tak podobně. Ženská byla hrozně šťastná, že nakrmí děti, ale už za týden nás chtěl její starej postřílet." vzpomíná.

Velké problémy vznikaly převážně kvůli tomu, že pravomoci vojáků mírové mise byly značně omezené. Když bylo uvaleno embargo na Srby a Chorvaty, vznikl na ně velký tlak Začalo se somrovat a krást. Takový zloděj se v podstatě neměl čeho bát, protože pokud ho někdo chytil, tak stejně nevěděl, co s ním. Neexistovaly žádné zákony, které by tuto situaci řešily. Na Pavlově první misi museli Srbové prokazovat svoji totožnost na tzv. checkpointech. To byla stanoviště na silnicích. Právě tady docházelo nejčastěji k různým střetům a provokacím. "Když na mne některý namířil zbraní, musel jsem být také připravený vystřelit. Háček byl jen v tom, že já musel počkat, než vystřelí on," říká Pavel. Velkou roli ve všech potyčkách hrál alkohol. Příslušníci znepřátelených národů často chodili do zóny separace silně posíleni alkoholem a stříleli našim vojákům těsně vedle nohou. "Bylo nad lidské síly zachovat v takovém okamžiku chladnou hlavu." Vedle stříleli samozřejmě úmyslně, byl to pro ně jeden ze způsobů zábavy. Samozřejmě, že byly i případy, kdy na to někteří doplatili životem. Pavel sám zažil několik podobných okamžiků, kdy jde člověku o život. Tenkrát přijel náklaďák plný ne zrovna střízlivých vojáků na jeden z checkpointů. On je kontroloval. A pak najednou zazněla střela hned vedle jeho hlavy. Také vystřelil, ale jen do vzduchu. "Člověk v takové chvíli cítí vztek, ale časem se dostane do určité apatie."

Byl i svědkem konfliktu, který proběhl asi následovně. OSN dalo embargo na bezletovou zónu. To znamená, že nad bývalou Jugoslávií nesměla létat jiná letadla, než letadla monitorovaná, tedy NATO a OSN. V Urbině, nedaleko od místa, kde sloužil, byla mírová hlídka o šesti členech. Sondovala na srbském letišti, odkud i přes zákaz občas nějaké letadlo odlétlo. V ten samý čas probíhaly velké boje o Bihač. Protože OSN s Aliancí nenašli lepší řešení, poslali na Bihačské letiště po delší úvaze 32 stíhaček. Ty celé letiště vybombardovali a zničili. Šlo o dost velký zásah a tak byl téměř zázrak, že o život přišli pouze dva vojáci protivzdušné obrany. Vše trvalo asi 30 minut. Poté se stíhačky vrátili na základnu a tím pro ně akce skončila.

Jenže Srbové na to reagovali. Vylezli z úkrytů a začali obviňovat hlídku v Urbině ze všeho, co se přihodilo. Postavili se kolem dokola a začali si pohazovat granáty. Vyhrožovali jim smrtí a mířili na ně zbraněmi. Jeden z našich vojáků neunesl nátlak psychicky a klekl si před nimi na kolena. Začal je prosit, aby je nechali, že mají doma také své rodiny a dělají tu jen svou práci. Tento muž byl zásluhou důstojníků odsouzen na několik let vězení. Naštěstí byl omilostněn od prezidenta Václava Havla. Pavel slyšel přes vysílačku, jak zmíněný vojín žádá o posily a pomoc. V tu chvíli mu někdo odpověděl pouze: "Neruš velitel je na obědě." Nebyl nalezen nikdo kompetentní, aby v tu chvíli vydal příslušný rozkaz.

Mnoho lidí si asi řekne, že tahle mise byla svým způsobem nesmyslná. Vojáci nemají pravomoc udržet pořádek ozbrojenou silou a nemohou se ani bránit. Pavel to tak necítí: "Myslím si, že jsme udělali dost práce, a že tahle mise nebyla nesmyslná. Když se lidé nedokáží domluvit, znásilňují se a bijí, tak je třeba, aby přišel někdo třetí a udělal jim soudce." Na své první misi byl dvanáct měsíců. Pak se vrátil do civilu a po šesti měsících jsem se přihlásil na další misi. První pobyt ve válce na něm zanechal značné následky, některé pociťuje ještě dnes. Nedokázal se bavit se svými bývalými přáteli. Nerozuměl jim asi i proto, že žebříček jeho lidských hodnot se podstatně změnil. "Po šesti měsících jsem byl z tohohle života úplně vyřízený a čekal jsem jen na to, až parlament schválí misi IFOR. Stál jsem jako první u brány, jen abych se mohl zase vrátit," vysvětluje své pocity Pavel.

Našli by se i příjemnější zážitky s domorodci než-li ty zmíněné. Jednou se hrály s domorodci fotbal na utužení vztahů. Píchlo se jehně, pilo se a slavilo. Pak jeden z nich položil svou hlavu na Pavlovo rameno a rozplakal se. Vzal si Chorvatku a ta i s dětmi odešla na druhou stranu. On zůstal sám a musí bojovat proti svému vlastnímu synovi, který je v jednom z nepřátelských bunkrů. Často byl náš národ obdivován za to, jak se bez jediného výstřelu dokázal rozdělit se Slováky.

Sice Pavel neviděl přímo umírat vojáky, ale smrt kolem sebe přece jenom viděl. Když dělali Chorvati ofenzívu, zemřeli dva kluci. "Nevím, jak to tam přesně bylo, rozhodně šlo o jednu z nejvýznamnějších pozic a právě proto ji Chorvati chtěli získat. Kluci tenkrát nemohli nebo spíš nestihli jmenované stanoviště opustit včas. Když pak spustily minomety, bylo už pozdě a jednomu z nich to urazilo hlavu.

Vojáci často trpěli ve válečném prostředí ponorkovou nemocí. Nebylo to pro ně jednoduché vyrovnat se s tím, co válka přináší. "Byl tam jeden kluk, který dostával každý týden dopis. Měl stále perfektní náladu a byl v pohodičce. Ovšem jen do chvíle, než Chorvati uvalili embargo a my jsme nevěděli o domově nic.

Nedostávali jsme asi tři týdny vůbec žádné zprávy a on byl schopný nás postřílet," vypráví Pavel a vzpomíná dál na důstojníky, kteří mu často znepříjemňovali život. Na první misi se nechtěl nikdo přihlásit a podle toho to také prý vypadalo. Většina velitelů neuměl vůbec nic. Neuměli zavelet, postavit bunkr ani nic zařídit a to měli za ostatní zodpovědnost. Podařilo by se nalézt i výjimky, jak se zmiňuje i Pavel: "Znal jsem osobně jen dva. Byli to skuteční maryňáci, kteří se uměli napít, zavelet, zdupat, ale hlavně dokázali sehnat potřebný materiál." Důstojnici na první misi se o řadové vojáky příliš nezajímali, zatímco na misi druhé to probíhalo zcela odlišně.

Podruhé sloužil u mise IFOR. Pravomoci vojáků se tam značně změnily. Změnilo se přístup Srbů k vojáků. Nedovolili si již po nich střílet, kdyby jim totiž stříleli pod nohy. Měl by voják právo se brát rovněž střelbou. Tím pádem se nestřílelo a důstojníci se nudili. Začali si vymýšlet. "Když jsme ručně stavěli kryt, přišel jeden, že se mu to nelíbí a tak jsme bunkr museli rozebrat a zase složit. Celkem se tak stalo čtyřikrát, přičemž naše čtvrtá stavba byla horší než ta první," vysvětluje zlostně Pavel. Dalo by se říci, že většina práce, kterou tam vojáci vykonaly byla zbytečná. Důstojníci jim ji často zadávali jen proto, aby si dokázali svou velikost a povznesli se na úroveň zahraničních armád. Tohle jednání však v naší armádě nemá šanci na úspěch. Vyšší šarže se nikdy nebudou moci chovat tak, jak se chovají v jiných armádách. Morálka u nás je a zůstane asi vždy jiná. Do Jugoslávie by se Pavel už nevrátil, ale jinak by šel klidně vcelku kamkoli. Šel by, ale zase jen pro peníze. Říká, že nemůže nic ztratit a rozhodl by se tak přes to, že dnes již jisté závazky má. Čekají totiž se svou přítelkyní děťátko.

Nakonec dodává jen: "Jsem hrdej na to, že jsem tam sloužil. Svět nás hodnotil kladně a na to jsem pyšný. Odvedli jsme velký kus práce, i když pro většinu z nás byly důležitější peníze."

Václav Prokůpek