Vaclavprokupek | Protekcionismus v EU

převzato z narodni-listy.estranky.cz

V dějinách můžeme sledovat střídání období otevírání se mezinárodnímu obchodu a časů, kdy vládne protekcionismus. Od okamžiku, kdy doprava umožnila intenzivní mezinárodní obchod a ekonomickou globalizaci, lze pozorovat cyklus: otevírání se světu – růst prosperity – růst regulací – stagnace růstu prosperity – protekcionismus – propad prosperity – mezinárodní konflikt.

Od druhé světové války zažíváme v Evropě mimořádné období lidských dějin. Dlouhé desítky let otevírání se mezinárodnímu obchodu, a to dokonce mezi státy, které si za druhé světové války velmi ublížily. Úžasný růst prosperity následoval. Pád železné opony a propojení dalších trhů tento boom prodloužilo o další roky. Zároveň s tím zažíváme bohužel i nárůst regulací, který se v poslední dekádě přelil do hospodářské stagnace. Čeká nás nyní období protekcionismu? Pravidla Evropské unie protekcionismus států v rámci vnitřního trhu zakazuje, dokážou ale tato pravidla nástupu protekcionismu zabránit? Nebude jen fungovat skrytě a sofistikovaněji?

Při pohledu na žebříček průměrných cen nafty v Evropě nás praští do očí cena u italských čerpacích stanic. I přes mimořádně levnou cenu ropy na světových trzích tam za litr nafty dopravci a motoristé zaplatí v průměru 44 korun, což je skoro o deset korun víc než u nás, nebo dokonce o 15 korun více než v Lucembursku. Itálie si takovou strategii může dovolit, protože je to mimořádně dlouhá země, kterou z obou stran omývá moře, a dopravci tedy nemají kam před vysokými cenami utéct tankovat jinde. To ale není jediný důvod vysokých cen pohonných hmot. Ve skutečnosti jde hlavně o nástroj protekcionismu.

Itálie dopravcům vrací šest korun spotřební daně z každého litru. To pravidla Evropské unie povolují, pokud je taková vratka umožněna všem dopravcům z Unie. Umožněna je, ale lhůty pro dodání všech podkladů jsou nastavené tak, aby je stihli jen italští dopravci. To vytváří dramatický rozdíl v přístupu na italský trh v oblasti dopravy.

Německá minimální mzda: Maskovaná ochrana pracovního trhu

Od začátku roku 2015 zavádí Německo minimální mzdu 8,5 eura za hodinu, tedy zhruba 230 korun. To znamená měsíčně okolo 40 tisíc korun. Německo dosud, stejně jako třeba sousední Rakousko nebo skandinávské země, minimální mzdu nemělo. Navzdory vžité představě o efektu minimální mzdy jde přitom o země, kde je příjmová nerovnost velmi nízká a práce za almužnu prakticky nevídanou věcí. Přestože německé ministerstvo sociálních věcí zavedení minimální mzdy obhajuje právě sociálními ohledy, je zcela zřejmé, že to ten skutečný důvod není.

V mnohých zemích včetně České republiky plní minimální mzda úlohu fiskální, tedy jakési základní částky, z níž se vypočítávají odvody a příjmové daně v oblastech, v nichž je tendence platit zaměstnance na ruku (pohostinství, reklama,...). Jelikož jsou Němci poměrně loajální ke svému státu, pokud jde o výběr daní, nebude ani fiskální úloha tou nejvýznamnější. Podezření tak padá na ochranu pracovního trhu.

Pokud dnes německý podnikatel zvažuje zaměstnání nekvalifikovaného zaměstnance a nabízí se mu Němec za čtyřicet tisíc měsíčně a Čech za dvacet pět tisíc, vybere si Čecha. Když bude po Novém roce muset dát i Čechovi čtyřicet tisíc, vezme raději toho Němce.

To ale není všechno. Minimální mzda se nebude týkat jen osob v Německu zaměstnaných, ale podle výkladu německého ministerstva práce i lidí vykonávajících své zaměstnání v Německu, tedy třeba řidičů kamionů, kteří jezdí napříč celou Evropou. Německá minimální mzda je tak z protekcionismu usvědčena. Dopravci z České republiky to budou mít od Nového roku skutečně těžké.

Svobodně obchoduj, posílíš mír

Pro příklady ale nemusíme chodit za hranice. Stačí sledovat politiku našeho ministerstva zemědělství. Kromě neustálých výzev spotřebitelům, aby kupovali domácí produkci, reklamních kampaní a soutěže o auto, před nedávnem spustilo povinnost prodejců masa hlásit dovoz ze zahraničí. Povinnost nutí řezníky, aby 48 hodin dopředu nahlásili detailní výčetku objednaného zboží. Operativně prodávat tak tedy můžou pouze domácí produkci, bez ohledu na cenu a kvalitu. Původně ministr sliboval dočasnou účinnost, dnes už ale ministerstvo přiznává, že jde o opatření trvalé. V září se dokonce ministr vyjádřil v tom smyslu, že dovoz některých komodit (masa, mléka a ovoce) zakáže úplně s odkazem na podnákladové ceny. To proto, aby bylo možné obejít pravidla Evropské unie o volném obchodu.

Protekcionismus je ale mylná doktrína. Nikdy nemůže ekonomice pomoci. Ekonomice České republiky nepomůže zákaz dovozu masa z Polska ani ovoce z Itálie. Stejně tak by Praze nepomohlo, kdyby přestala dovážet potraviny ze Středočeského kraje. Jistě, všichni dva pražští zemědělci by slavili, ale otázka je, jestli by to za ten hladomor stálo...

Čeští řezníci moc dobře vědí, co proč a kdy koupit z Polska. Německé i italské firmy moc dobře vědí, proč a na co si objednat české dopravce. Princip komparativních výhod funguje vždy a za všech okolností k blahu obou stran.

Odmítněme proto protekcionismus. Ne proto, že odporuje nějakým pravidlům vnitřního trhu, ale prostě proto, že je vždy nevýhodný. Kromě toho jej odmítněme i proto, co v dějinách obvykle po protekcionismu následovalo. Mezinárodní obchod totiž umí krásnou věc, kterou ani politika nikdy nesvede. Totiž vytvářet přátele z národů, které si v minulosti působily hluboké křivdy. Intenzivní směna je nejúčinnější zárukou míru. Budeme-li směně klást překážky, budeme je klást i dobrým vztahům. Pokud chceme řešit problém stagnace, odstraňme její skutečnou příčinu – přebujelou regulaci.