Zapálil Nero Řím?

"Vládnul starověké velké říši psychicky nemocný člověk nebo tyran?"

Římský císař Nero (vládl 54–68 n. I.) je dodnes vykreslován jako jeden z nejproslulejších tyranů římského impéria. Za největ­ší zločin, kterého se tento vládce dopustil, bývá pokládán strašlivý požár Říma, k ně­muž došlo roku 64 n. I. Podle některých zpráv to měl být právě on, kdo prý nechal hlavní město římské říše, tehdy ještě s ves­měs dřevěnými budovami zapálit, aby se prý mohl posléze kochat úděsnými scéna­mi hořících budov jako nějaký pyroman. To by samo o sobě znamenalo, že Nero nebyl normální, když rozpoutal o své vlastní vůli takovou živelní katastrofu. Říká se, že po předčasné smrti svojí manželky Poppaei došlo v jeho psychice ke značné změně. Stal se z něj krutovládce, před nímž se už nikdo necítil bezpečný. Jedna z dochova­ných pověstí o tomto vladaři dokonce říká, že Poppaea zemřela následkem vnitřního zranění, které utrpěla, když ji rozzuřený Ne­ro v jedné hádce kopl těhotnou do břicha. Ve skutečnosti to bylo jinak. Poppaea po­rodila dceru a zemřela až po čtyřech měsí­cích od porodu, zřejmě na následky nějaké infekce. Také pověst o tom, že se kochal děsivou nádherou požáru Říma, je jen ničím nepodloženou legendou. Podobných mýtů o Neronovi se dochovalo hodně a měly pod­le všeho jeden jediný cíl – vykreslit tohoto římského panovníka v co možná nejhorším světle. A jestliže bylo u některých neronovských legend prokázáno, že lhaly, nemohlo tomu tak být i v případě zpráv o tom, že ten­to panovník nechal zapálit Řím?

Nero byl vskutku podivným tyranem. Ne, že by se nějak zvlášť lišil od svých císařských předchůdců Tiberia, Caliguly a Clau­dia. Byl absolutistickým samovládcem, marnotratníkem, vynikal prostopášností a výstředností. Navíc se považoval za veli­kého umělce, respektive pěvce a patřil me­zi mecenáše umění, kde se projevovala je­ho velkorysost. Celý život na něm však ležel stín zločinu, kterého se vskutku dopustil tím, že nechal popravit svou matku Agrippinu, která mu v roce 54 n. I. dopomohla k trůnu vraždou svého manžela a Neronova nevlastního otce, císaře Claudia. Prohnaná císařovna však chtěla prostřednictvím svého syna vládnout sama, což se jí zpočátku také docela dařilo. Když se ale Nero rozhodl matčinu moc ome­zit, začala proti němu intrikovat a několikrát se pokusila o státní převrat, kterým chtěla neposlušného syna svrhnout z trůnu. Její poslední spiknutí v roce 59 se jí však stalo osudným. Nero, obávaje se o svůj život, vydal rozkaz, aby jeho matku zabili na­jatí vrahové. Byl přesvědčen, že ji předešel v hodině dvanácté. Poté ale nechal Agrippinu prohlásit bohyní. Možná pro výčitky svědomí, které ho pronásledovaly...

Ačkoli měl k dispozici obrov­skou válečnou mašinérii, vždyc­ky se nejprve snažil všechny konflikty řešit smírem.

Vojska použil jenom několikrát, a to k potlačení protiřímských vzpour v provinciích (Británii, Galii a Judsku – pozn. aut.). Nikdy se však nepokoušel o nové vojen­ské výboje, což u militantních Římanů vyvolávalo odpor i po­směšky na jeho adresu. Stejně historicky nepopiratelná je skutečnost, že za svojí vlády Nero potvrdil mnohem méně roz­sudků smrti než jeho předchůdce Claudius, který je dodnes považo­ván za "liberálního" panovníka. Nero dával přednost vyhnanstvím před popravami. Rozhodně však neměl rád římskou nobi­litu. Spatřoval v urozené a bohaté římské šlechtě jen intrikáře a politické pleticháře, poučen zkušenostmi z vlád svých císařských předchůdců. Vysoké státní úřady proto raději ponechával v rukou schopných úředníků bez ohledu na jejich původ, což pochopitelně u římské nobility vyvolávalo odpor. Pro Nerona však byly důležitější osobní zásluhy nežli urozený původ lidí. Římským boháčům také řádně pustil žilou novou daňovou a později i měnovou refor­mou, která postihovala právě tuto spole­čenskou elitu. Není od věci připomenout, že z těchto kruhů pocházeli i římští historikové Suetonius a Tacitus, kteří pak Nerona ve svých dílech vykreslovali jako zrůdu i velezrádce, jenž dal zapálit Řím a postavil se tak proti celému národu.

V tradičním podání císaře Nerona jako žháře a šílence, který se prý tak stal jen bezcitným nepřítelem svého lidu, není téměř nic pravdivé. Úmyslem autorů tohoto mýtu byla podle všeho jeho "historická" diskreditace.

Požár vypukl v noci na 18. července roku 64 v místech těsně sousedících s císařskými paláci na Palatinu a Esquilinu. Už to samo o sobě je divné. Kdyby dal Nero roz­kaz k založení ohně, určitě by si nevybral oblast, která mohla požárem ohrozit jeho nádherné umělecké sbírky na Palatinu. Faktem totiž zůstává, že tento palác lehl popelem a vzácné umělecké předměty i starožitnosti, které zde Nero jako vášnivý sběratel tolik let ukládal, vzaly za své. Pro něj osobně jako milovníka umění to byla tragédie a nenahraditelná ztráta, které dlouho velmi želel. Další historicky potvrzenou skutečností je, že v době vzniku požáru se císař v Ří­mě vůbec nezdržoval, ale nacházel se ve své letní vile v Antiu. Když poslové přinesli zprávu o ničivém požáru, neprodleně spě­chal do Říma, aby zde organizoval záchranné práce. Pro občany bez přístřeší nechal vybudovat nouzové příbytky, dal dovézt z ostijského přístavu potraviny a li­dem bez majetku ponechal k dispozici všechny své římské pozemky. Téměř oka­mžitě vyhlásil výnos o stanovení maximálních cen základních potravin, aby tak za­bránil lichvě. Bezprostředně po zdolání celé katastrofy, která trvala téměř celý tý­den, zahájil neprodleně výstavbu nových čtvrtí z kamene a širokými ulicemi, aby se do budoucna podobná tragédie už nemo­hla opakovat.

To vše svědčí jasně o tom, že Nero ne­měl se vznikem požáru nic společného, ale zůstává nezodpovězena ještě jedna zá­kladní otázka. Proč ho potom Římané označovali za hlavního viníka celé této ka­tastrofy?

Likvidací požáru byli pověřeni aedilové, městští úředníci i správcové města a dále pretoriáni, osobní císařská garda, která v případech, jako byl tento, měli zároveň funkci veřejných hasičů. Vítr znesnadňoval záchranné práce a požár se brzy rozrostl všemi směry. Hovoří se o tom, že ze čtr­nácti městských čtvrtí zůstaly ohněm netknuté pouhé čtyři. Shořela vlastně celá vnitřní část Říma, kde se nacházely převážně dřevěné příbytky chudiny. Jedna věc je jistá. V okamžiku, kdy Nero nasadil do ulic pretoriány, dosáhl oheň již takových rozměrů, že nebylo možné dostat ho pod kontrolu. Bylo proto nutné přistoupit k realizaci takových opatření, jež by zna­menala obrat. Hašení vodou se totiž uká­zalo být jen velmi málo účinné. A tak došlo k tomu, co dalo vzniknout mýtu o zapálení Říma Neronem...

Obrovské množství lidí se doslova přes noc ocitlo bez přístřeší a přišlo o veškerý svůj majetek. Jejich zoufalství znásoboval fakt, že nikdo neznal příčinu požáru a hovo­řilo se o spiknutí, nebo teroristickém útoku. Úzké ulice znesnadňovaly hašení, povozy s vodou sem nebylo možné dostat a pokud ano, tak jen s velikými obtížemi. Ti, kdo hasili, však znali směr větru i šíření ohně, kte­rému chtěli všemi prostředky zabránit.

Jedinou účinnou možností se v nastalé situaci stalo zakládání tzv. protiohňů, aby plameny nemohly přeskakovat z budovy na budovu. Ve směru šíření požáru se zkrátka zapálily dosud nedotčené příbytky a než se hlavní oheň přiblížil, vzniklo na ta­kovém místě spáleniště, kde bylo možné dostat blížící se plameny pod kontrolu a za­jistit, aby nemohly postupovat dál. Tak vznikala přehradná spáleniště, kde se dal­ší šíření ohně zastavovalo.

Všude vládl zmatek a chaos. Když lidé spatřili pretoriány, jak s hořícími loučemi sami zapalují některá místa, vysvětlovali si jejich počínání jako žhářství. Příslušníci císařské gardy však neměli čas, aby někomu vysvětlovali, proč to dělají. A poněvadž by­li pretoriáni podřízeni výhradně císařově velení, šeptanda nakonec vyústila ve fámu, že prý sám Nero dal Řím zapálit. Přitom se nejednalo o nic jiného než o preventivní obranné hasičské zákroky, jejichž pomocí bylo možné obrovský požár zvládnout. Přesto trval celých šest dní. Šlo o největ­ší živelní katastrofu, jaká kdy metropoli římského impéria postihla. Celé dvě třetiny města lehly popelem. Ke cti císaře budiž řečeno, že okamžitě přistoupil k renovaci vypálených domů, sám vyčlenil ze svých osobních prostředků vysoké částky k ob­nově města a vydal pokyn k výstavbě širokých ulic, aby se zde v budoucnu mohli ha­siči mnohem lépe pohybovat. Díky tomu byly za pár let následky celé katastrofy už jen sotva znatelné.

Zoufalí lidé volali po potrestání viníků. Ti však neexistovali. Ukazovalo se, že požár vznikl nějakou náhodnou nedbalostí poblíž obilných sýpek, ale to bylo také vše. I přes Neronem podniknutá sociální opat­ření, která měla zmírnit bolest římského li­du, napětí ve městě stoupalo. Fáma o tom, že císař nechal Řím sám podpálit, dostáva­la křídla. Nero se marně pokoušel tuto šep­tandu zastavit, ale nebylo to nic platné. Začaly prosakovat zvěsti, že je lid připravený provést převrat, jehož hlavní obětí se měl stát právě on. Bylo třeba najít nějaké řeše­ní z této výbušné situace. A Nero takové řešení našel.

Obětními beránky se stali příslušníci řím­ské křesťanské sekty. K Neronově dvoru se již delší čas dostávaly zprávy o tom, že křesťané vykonávají tajné obřady, při nichž pijí lidskou krev a konají krvavé rituály. A na to byl Nero hodně citlivý. Vždyť před lety vydal sám rozkaz, že v arénách ne­smějí být usmrcováni gladiátoři. Zbytečné vraždění se mu vždycky příčilo. O kultu křesťanů, jejichž společenství bylo hodně uzavřené okolí, se nevědělo téměř nic. Na­víc prý odmítají císařovo božství a uznávají za boha jakéhosi Ježíše, odpadlíka od ži­dovské víry. Tyto pomluvy o nich nešířili ani tolik samotní Římané, jako ortodoxní Židé, volající již delší čas po jejich vyhlazení.

Nero však s nějakým tvrdým zákrokem proti nim dlouho váhal. Byl k náboženským otázkám poměrně liberální, vždyť Řím byl centrem mnoha kultů i cizích rituálů. Nyní se však křesťané stali vítanou záminkou k masovému pronásledování. Bylo vykonstruováno obvinění, že právě oni měli na svědomí ničivý požár,protože ve svém učení o Římu vždycky hovořili jako o se­meništi hříchu a předpovídali mu jeho zká­zu. Jinými slovy požár byl výsledkem protiřímského spiknutí členů této sekty.

Později byl z Neronova monstrprocesu s křesťany učiněn akt jakési genocidy, ale to historické realitě vůbec neodpovídá. Ta­ké tolik zdůrazňované scény o tom, jak Římané předhazovali křesťany dravým šel­mám, je hrubým zkreslením skutečnosti. Většina z nich byla totiž tenkrát upálena, nebo ukřižována.

Dnešní historikové odhadují, že proná­sledováním byla za Nerona postižena zhru­ba jen jedna desetina asi třítisícové římské křesťanské obce. Přitom jejich popravy tr­valy až do roku 69, tedy celých následují­cích pět let po požáru. To znamená asi 60 poprav ročně. K opravdovému masovému pronásledování křesťanů došlo až později za císaře Domiciána a i další římští panov­níci je pak pronásledovali mnohem brutálněji a systematičtěji.

Přesto právě z křesťanského okruhu lze později vysledovat o Neronovi hodně nepravdivých mýtů. Nikdy mu nezapomněli, že právě on jako první rozpoutal jejich ma­sové popravy a vykreslovali tohoto římské­ho vládce jako zrůdu, která se v bezuzdné touze po moci nezastavila před ničím. V jednom však pravdu měli. Nero nechával po ničivém požáru popravovat nevinné. Křesťané totiž s ním neměli zřejmě oprav­du nic společného a jejich pronásledování tehdy nebylo motivováno ani tak z důvodů náboženských jako spíše politických.

Obraz římského císaře Nerona však zů­stal pro budoucnost v paměti dějin lživě zkreslený víc, než by si zasloužil. Taková je historická pravda...